Karpatsko-dukelská operace byla útočná operace sovětských a československých vojsk v jihovýchodním Polsku a na severovýchodním Slovensku konaná na podzim roku 1944, která měla za úkol spojit povstalecké síly slovenského národního povstání se sovětskými armádami. Po potlačení povstání německými jednotkami a přechodu povstaleckých jednotek na partyzánský způsob boje ztratila své opodstatnění a byla tak ukončena.

Karpatsko – dukelská¨operace

zdroj:youtube

Celková situace v oblasti na podzim 1944 – Dukla, kóta 534

Hlavní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři slovenského nár. povstání předpokládal, že dvě Východoslovenské divize, které drželi asi 100km frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, uvolní Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku bude toto území ve spolupráci s partyzánskými oddíly bránit až do příchodu Sovětské armády.

Tento plán schválila československá exilová vláda v Londýně, i exilové vedení KSČ v Moskvě. Prodiskutován byl i s vedením sovětských vojsk. Povstání ale vypuklo předčasně, když ani jedna ze stran nebyla připravená na ozbrojený boj. Rozkaz k k zahájení povstání byl vydán 29. srpna 1944 večer. Tento rozkaz ale nebral v úvahu, že 28. srpna slovenská armáda vydala souhlas se vstupem německých vojsk na své území. Vstup německých vojsk na Slovensko 29. srpna 1944 byl urychlovačem nezvratných událostí, které se od něj rychle odvíjely. Pro Karpatsko-dukelskou operaci ale bylo rozhodující to, že 31. srpna začala německá vojska ozbrojovat jednotky východoslovenské armády, a tak narušila základní předpoklady k úspěšnému povstání

 

.

Na začátku září roku 1944 se levé křídlo vojsk 1. ukrajinského frontu, která tvořila 38. armáda generálplukovníka K. Moskalenka a pravé křídlo 4. ukrajinského frontu, který tvořila 1. gardová armáda generálplukovníka A. Grečka, nacházela v předhůří Karpat, zhruba severovýchodně od linie Krosno – Sanok. tato vojska jen chvíli předtím ukončila Lvovsko – sandoměřskou operaci. Po vypuknutí SNP Na Slovensku v týle německých armád uložilo velení Sovětské armády 1. a 4. ukrajinskému frontu připravit a uskutečnit vojenskou operaci na pomoc tomuto povstání, tudíž překročit Karpaty, vstoupit na území bývalého Československa a spojit se s povstalci. Na přípravu dostala velení frontů pouhé 4 dny.

zdroj:youtube

Německá obrana

Za nejpevnější část německé obrany se považovali Karpaty, které se vkliňovaly do území osvobozeného sovětskými armádami. Samotné sovětské velení nejdříve ani neplánovala tyto hornaté oblasti dobývat, spoléhalo se na to, že je Němci v obavách z obklíčení opustí sami, jakmile sovětské jednotky proniknou rovinami Polska a Maďarska dále na západ.
Německá operační skupina Heinrici, kterou tvořila 1. tanková armáda a 1. královská maďarská armáda, bránila severovýchod Slovenska. Obě armády byly v dobře vybudované obraně sahající až do hloubky 50 kilometrů. Obrana se soustředila především na průchodná údolí potoků a říček a na horské průsmyky, které byly jedinými schůdnými místy pro sovětskou těžkou techniku.

zdroj:youtube

Sovětský plán

Rudé armádě došlo až v období dokončování příprav, že žádnou pomoc od slovenských divizí, které drželi průsmyky, nedostane. naopak se sama musela pokusit pomoci povstalcům, kteří se nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v německé obraně. Obrana byla velice dobře zajištěna, navíc se nacházela v terénu nevhodném pro rozsáhlou ofenzivní činnost a nasazení tanků. Sovětské velení vzalo do úvahy odzbrojení dvou východoslovenských divizí a jejich faktické vyřazení z bojů, výsledkem bylo zrušení vzdušného výsadku, který měl společně s povstalci obsadit průsmyky. Samotná operace zrušena nebyla, což je vysvětlováno z politického hlediska jako gesto sovětské pomoci povstání.

V nejdůležitějším směru hlavního úderu Krosno – Dukla – Prejšov měla útočit sovětská 38. armáda generála K. S. Moskalenka, za pomoci 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a prvním československým armádním sborem v SSSR. Pravé křídlo 1. gardové armády mělo poskytnout pomocnou ofenzivní činnost ve směru Sanok – Prešov. Dále se v operačním plánu předpokládalo, že první pásmo obrany v Karpatské předhůří překonají nejdříve vojska 38. armády a potom 25. tankový, 1. gardový jezdecký a 1. československý armádní sbor zabezpečí rychlým tempem vývoj operace tak, že v průběhu 4 až 5 dní útočící vojska dosáhnou pásmo Stará Ľubovňa – Prešov.  Část 2. letecké a 1. gardová část 8. letecké armády měla podporovat 38. armádu. Útok dvou východoslovenských divizí do týlu německé obrany byl naplánovaný na 3. den.

 

Boje

Dukla, kóta 534 (pohled z jihu na sever)
Operace začala 8. září 1944 v 6:40 hodin mohutnou raketou, dělostřeleckou a minometnou přípravou. Projektily, díky prozrazení začátku operace, většinou dopadaly do prázdného prostoru, neboť německé velení stáhlo jednotky do druhého obranného pásma. Po palebné přípravě v 8:40 vyrazila vojska 38. armády s velkou podporou letectva do útoku a úspěšně překonala první pásmo německé obrany, přičemž však nebyla schopna dobýt Krosnu za pochodu, ale musela ho obejít. To se později ukázalo jako problém, zůstaly tím zablokované komunikace nutné pro další postup sovětských jednotek. Maršál Ivan Stěpanovič Koněv nařídil nasadit ráno 9. září druhý sled 38. armády: 1. gardový jezdecký sbor, 1. československý armádní sbor v SSSR a 25. tankový sbor, celkem tedy 30 000 můžu, kteří se do výchozích postavení přesouvali v noci. Postup těchto jednotek ale nebyl dostatečně rychlý, protože byli nuceni se přesouvat lesními cestami z důvodu neprůchodnosti komunikací vedoucích přes dosud obsazené Krosno.

Odpor německých jednotek sílil, tyto jednotky začali obsazovat dříve vybudovanou obranou linii hloubce 6 až 12 kilometrů. Německé velení přesunula do oblastí bojů dvě tankové a dvě pěší divize, tedy asi o 12 500 mužích, které stáhli z jiných úseku fronty a hlavně z nasazení proti povstalcům. Němcům se na této linii podařilo zadržet postup sovětských a československých jednotek. Ve stejné době přišla do útoku i pravé křídlo 1. gardové armády, které ale úpornou německou obranou podstatně neproniklo. Na styku 38. a 1. gardové armády byli nasazení vojáci 2. československé paradesantní brigády, ti ve spolupráci se sovětskými tankovými jednotkami vybojovali boje o obce Pulavy, Pielin, Dalany a Jedruskowce. Poté se 18. září, na rozkaz velitele frontu, začali tito vojáci stahovat do týlu, kde se připravovali na odlet na Slovensko k povstalcům. Kvůli pomalému postupu útočících vojsk byli z frontových záloh vyčleněny na pomoc operaci 4. gardový a 31. tankový sbor, další menší jednotky a především dělostřelectvo.

V bojích v první linii u obcí Bóbrka, Wrocanka a Machnówka utrpěl 9. září těžké ztráty 1. československý armádní sbor. Československé velení se totiž špatně domnívalo, že postupuje územím obsazeným rudou armádou a 1. a 3. brigáda postoupila v nebojové sestavě přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva. Po zásazích dělostřeleckou a minometnou palbou museli českoslovenští vojáci čelit výpadů německé pěchoty. Výsledkem byla ztráta 600 mužů a útěk některých méně zkušených vojáků. Disciplinovaný odpor klady zejména veteráni 1. Světové války a část dělostřelectva pálicí napřímo. Po německém útoku zůstala 1. brigáda oslabená a 3. brigáda přestala existovat. Velitel 1. československého armádního sboru gen. Jan Kratochvíl byl maršálem Koněvem odvolán a na jeho místo byl postaven generál Ludvík Svoboda. Výměna velitelů proběhla i u sovětských jednotek, které přestaly útočit.

Po dlouhých několikadenní bojích se sovětským a československým jednotkám podařilo vrátit i druhé pásmo německé obrany a obsadit město Dukla. Od 10. září 1944 1. československý armádní sbor vybojoval velmi těžké boje o kótu 534, dominantu německé obrany města Dukla. Boje vrcholy 20. září. Od 13. září začal mezerou v německé obraně postupovat do německého týlu 1. gardový jezdecký sbor, jehož úlohou bylo postoupit ve směru na Zborov a Bardejov, odkud měl dále rozvíjet ofenzivní činnost směrem na Starou Ľubojňu. Německé vedení proti pronikajícímu sboru nasadila tankové jednotky, tím se podařilo uzavřít vzniklý průlom a začali jezdecký sbor obkličovat. Sovětským takovým jednotkám se ale už nepodařilo postoupit za gardovým jezdeckým sborem, který se dostal na jihovýchod od Dukelského průsmyku. Jezdecký sbor tak dostal novou úlohu: obsadit komunikaci spojující průsmyk se Svidníkem a odříznou tak Němcům ústupovou cestu na jih. To se ale nepodařilo, kvůli stále se stupňující obraně nepřítele a nedostatkem munice. Proto se začal probojovávat zpět k sovětským vojskům.

 

1. československý armádní sbor po vstupu na osvobozené československé území

Nejvíce z útočících jednotek postoupila 1. gardová armáda ve druhé polovině září 1944. Do útoku byly postupně nasazovány ostatní síly 4. ukrajinského frontu, které zahájili východokarpatskou operaci, která měla osvobodit celou oblast Východních Karpat. 1. gardová armáda překročila 20. září 1944 hlavní karpatský hřeben a vstoupila na československé území. 21. září 1944 jednotky prvního sledu s 3. horského střelecké sboru osvobodily první slovenskou obec Kalinov, ale celkově se jim nepodařilo výrazně postoupit přes německá postavení. Koncem září také probíhaly těžké boje v prostoru 38. armády, kde se československé jednotky snažili probojovat ke státním hranicím. Československý armádní sbor zde vybojoval těžkou ozbrojenou bitvu o Hyrowu horu, stále se ale nacházela severně od dukelské silnice, u obce Zyndranowa a v okolí průsmyku. Část jednotek 67. střeleckého sboru pronikla 4. října 1944 německou linií jižně od Dukelského průsmyku a postoupila na československé území. Následoval je při tom československý armádní sbor, překročil Dukelský průsmyk a ještě ten den po boji osvobodil Vyšný Komárnik.

Německé jednotky se zachytily na dalším obranném pásmu 6 kilometrů jižně od průsmyku a opíraly svou obranu o vrchy Javira a Obšar. Další útoky na tuto linii obrany se jí podařilo odrážet. Vedení 38. armády rozhodlo přenést úder jihovýchodně od průsmyku ve směru cesty Kapišová – Svidník. S podporou tanku se odtud jednotky 67. střeleckého sboru pokusily prorazit hlavní komunikaci směřující z Dukelského průsmyku. Zde právě se v údolí potoka Kapišovka mezi obcemi Nižná Pisaná a Kapišová od 25. do 27. října 1944 odehrály ty nejtvrdší boje celé operace. Německá obrana se tu opírala o kopcovitý terén, který byl v té době kvůli dešti těžko schůdný. Za nepříznivého podzimního počasí utrpěli obě strany v krvavých bojích těžké ztráty. Sovětským jednotkám se nepodařilo výraznější postoupit.

V té době se německý vojskům podařilo potlačit povstaleckou armádu na středním Slovensku. Velení 1. ukrajinského frontu se proto rozhodlo Karpatsko-dukelskou operaci ukončit. Sovětské a československé jednotky přešly 28. října 1944 do dočasné obrany.
Hornatým terénem slovenský hor trval postup československým, rumunským a také sovětským vojskům až do dubna 1945. Osvobozovací boje byly završeny v rámci východokarpatské operace.

Výsledek bitvy

Karpatsko – dukelská operace jednoznačně skončila neúspěchem, odehrávala se v nepříznivých podmínkách, a byla do značné míry plýtváním lidských životů a materiálních sil SSSR. Již od začátku neměla velké vyhlídky na úspěch, byla spíše politickým gestem náklonnosti Sovětského svazu k Československu. Avšak vázala velký počet vojsk, až 20 divizi, které nemohlo německé vedení nasadit proti povstalcům a tak byla největší vojenskou pomocí, kterou povstání poskytla. Útočné úsilí československý a sovětských vojsk bylo nesmírné, což je pozorovatelné na jejich částečném postupu neprůchodným a velmi bráněným horským terénem. Přitom nepřítele zatlačily do hloubky Východních Karpat a způsobily mu značné ztráty, podle sovětských údajů až 52 000 mrtvých, raněných a nezvěstných a 26 000 zajatých německých vojáků, na technice a zbraních až 800 děl a minometů a až 185 tanků. Ztráty Sovětů a Čechoslováků ale byly také výrazné, padlo až 19 000 sovětských vojáků. Zároveň padlo také 1800 příslušníků 1. československého armádního sboru, 4500 jich bylo zraněno a sbor přišel o 90% velitelů.

V pozdějších době se objevily spekulace o úmyslném nasazení 2. československého armádního sboru sovětským velením do nejtěžší bojů se záměrem co nejvíce ho oslabit. Jiní tvrdí, že ve skutečnosti se jedná o běžný sovětský způsob používání vojenských jednotek, to je bez ohledu na lidské ztráty, a že stejným způsobem byly používány jednotky Rudé armády.




Facebook komentáře

O komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na

Oblíbené články