Katana, druh japonského meče, se používá již od 15. století. Podobně jako šavle, má katana zakřivenou čepel, jedno ostří, záštitu a rukojeť s oválným průřezem. Délka bývala od dvou do tří šaku (šak = 30,3 cm). Samuraji nosili katanu za pásem obi ostřím nahoru, obvykle nosili i meč wakizaši nebo samurajskou dýkou tantó. Meče katana a wakizaši tvořili symbol třídy samurajů zvanou daišó. Duo mečů daišó bylo standardní výzbroj v období Muromači. Dlouhá katana se využívala při bojích v otevřených prostorách, zatímco krátké wakizaši nebo tato se používalo při boji ve stísněných prostorách nebo k rituální sebevraždě, tzv. seppuku.

Čepel se vyrábí z měkké a tvrdé oceli, existují různé kombinace tvrdých a měkkých materiálů. Nejpoužívanější je kobuse-gitae, což znamená tvrdý plášť a měkké jádro. Ostří katany je kaleno, aby se zachovala pevnost čepele. Zbytek čepele je nekalený kvůli snížení možnosti zlomení.

V současnosti se katany a wakizaši vyrábí tradiční technologií, a to buď z tamahagne nebo z orošigane. Cena meče se pohybuje okolo 400-500 tisíc jenů (80-100 tisíc korun). Meče vyrobené bez použití tradičních technologií se považují za napodobeniny bez jakékoliv umělecké hodnoty.

Historie katany

V 10. století národ Ainů používal meče warabite-tó, které ovlivnily vývoj katany, jež se držela oběma rukama a využívala se k sekání. Podle legendy meč vynalezl kovář Amakunim a s ním také jedinečný způsob zpracovávání oceli. Ve skutečnosti se ale způsob zpracování oceli a meče s jedním ostřím dostaly do Japonska na začátku 10. století.
Za počátek katany je považován meč tači, který splňoval potřeby sílící vojenské vrstvy. Zakřivení meče odráží změnu bojového stylu v Japonsku. Díky rozmachu jízdy a boje na koni už nebyli rovné meče dostatečně praktické, se zakřiveným mečem se mnohem lépe seká.

katana v akci
                                katana v akci

Meč větší než katana, tači, se nosil zavěšený ostřím dolů. Pokud byl válečník plně vyzbrojen, nosil u sebe vždy krátký meč „košigatana“, nebo mohl použít osobní dýku, tzv. Tantó.
Díky mongolské invazi do Japonska byli samurajové nuceni opustit lukostřelbu a vybavit se na boj z blízka. Přitom zjistili, že tači je náchylné na poškození při střetu s Mongoli a jejich těžkou koženou zbrojí. Japonští kováři proto začali vyrábět meče mohutnější.

V šestnáctém století propukla občanská válka, samurajové stále více potřebovali meče na boj z blízka. Nový meč učigatana zcela nahradila tači jako základní zbraň samurajů.

Moderní doba a katany

Po porážce Japonska za 2. světové války byly veškeré ozbrojené síly rozpuštěny a na výrobu mečů se vydávaly speciální povolení. Veškeré meče měly být odevzdány a zničeny, ovšem Dr. Honma Džundži ukázal generálovi MacArthutovi meče různých období, ten se rozhodl umělecké meče evidovat a bojové meče zlikvidovat. I přes to se americkým vojáků rozdala spousta katan a guntó. V roce 1958 bylo v Americe více japonských mečů než v Japonsku.

Po 2. světové válce počet tradičních kovářů ubýval, proto Dr. Honma založil Společnost na ochranu japonského meče, aby zachoval techniky výroby klasických japonských zbraní. Takto se podařilo zachránit katanu před vymizením a zachovat prastaré způsoby výroby.

Součásti japonského meče

Meč se skládá se dvou částí, a to čepele a soupravy. Experti a sběratelé se soustředí především na samotnou čepel, která nese odkazy doby nebo výrobce. Kvalitně zpracovaná souprava se cenově mnohokrát vyrovnává samotným čepelím.

Čepel katany

Nejdůležitějšími částmi meče jsou především hamon, sori a kissaki. Spojení hřbetu čepele a zakaleného ostří (hamon) dává čepeli pevnost a ostrost. U původních a kvalitních mečů je do čepele přidáno měkké jádro, což tyto vlastnosti ještě podporuje.
Sori, neboli zakřivení čepele ovlivňuje praktičnost meče. Platí, že příliš malé zakřivení ztěžuje použití meče při seku, zatímco příliš velké zakřivení dělá meč prakticky nepoužitelným. Hrot meče, kissaki, má podle druhu a délky různá využití, např. bojové umění iai používá meč s menším hrotem, aby vytaseni bylo co nejrychlejší.

Souprava mečů

Cuka, neboli rukojeť a saja, neboli pochva jsou základy soupravy. Obojí je vyrobeno z měkkého dřeva, například z magnólie. Správně vytvořená cuka a saja musí doléhat na čepel a nakago (řap). Řap v rukověti je pojištěn jedním bambusovým kolíčkem mekugi, meč v pochvě drží prstenec habaki. Saja je většinou lakována, ale u dražším souprav bývá i potažena rejnočí kůží. Rukojeť je potažena rejnočí nebo žraločí kůží a je opletena stuhou nebo koženým řemínkem cukaito,pod ně se vkládají dva kusy ozdobných menuki.
Ruku šermíře chrání další důležitá část cuba, neboli záštita, která je často nejvyhledávanější částí u sběratelů a její cena může dosáhnout až milionových hodnot. Další důležitou částí je sageo, bavlněná tkanice protažená kurigatou, která slouží k upevnění meče k oděvu.
Soupravy sloužily především jako dekorace, k jedné čepeli mohlo být víc souprav na různé příležitosti, navíc meči dlouhý pobyt v saja nesvědčil, proto se vyráběla souprava šira-saja. Šira-saja je jednoduchá dřevěná schránka ve které meč pouze odpočívá, pečlivě naolejován.

Podobné meče jako katana

Dlouhý, nebo také polní meč – Tači/Nodači/Odači
Krátký meč – Kodači
Meč nošený s katanou – Wakizaši
Kratší než katana, ale se stejnou rukojetí – Nindžató




Facebook komentáře

O komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na