Korejský válka byl válečný konflikt, který probíhal mezi 25. června 1950 až 27. červencem 1953 mezi Jižní Koreou, kterou podporovalo OSN, a Korejskou lidové demokratickou republikou, kterou neformálně podporoval Sovětský svaz a Čínská ledová republika. Byla důsledkem politického rozdělení Koreje podle dohody vítězných Spojenců v závěru tichomořské části druhé světové války.

Od roku 1910 až do konce druhé světové války byl korejský poloostrov okupován Japonským císařstvím. Po porážce Japonska byl poloostrov pod sovětsko-americkým dohledem rozdělen podle 38. rovnoběžky na jižní část, kterou okupovali Američané a severní číst okupovanou Sověty.

Kvůli znemožnění svobodných voleb na severní části poloostrova v roce 1948 se vzájemné odcizení obou částí poloostrova prohloubilo. Na severu byl stanoven komunistický režim vedený Kimem Ir-senem, na jihu byl pak stanoven formálně demokratický režim, který vedl Li Syn-man. Napětí se stupňovalo i přes pokračující rozhovory o znovu sjednocení, i incidenty na společných hranicích se stupňovaly.

25. června 1950 situace vyvrcholila v otevřený konflikt, když severokorejské jednotky vpadly do Jižní Koreje. V roce 1950 Sovětský svaz bojkotoval zasedaní Rady bezpečnosti OSN na protest proti zastoupení Koumintangu, tedy vlády Čínské republiky na Tchaj-wanu namísto Číny. Neúčast Sovětského svazu v Radě bezpečnosti OSN umožnila Spojeným státům prosadit rezoluci Rady bezpečnosti OSN schvalující vojenskou intervenci v Koreji.

zdroj: youtube.com

USA vyslala na korejský poloostrov 302 tisíc vojáků, kteří společně s menšími jednotkami dalších dvaceti států pomohli jihokorejským jednotkám invazi odrazit. Během prvních dvou měsíců byli tito obránci zatlačeni do Pusanského perimetru na jichovýchodě poloostrova. Protiofenzíva Spojených národů zatlačila Severokorejce naopak za 38. rovnoběžku, téměř k hranici s Čínou na řece Ja-lu. ČLR na tuto situaci reagovala neformálním vstupem do konfliktu na straně Severokorejců a čínské jednotky vytlačily síly OSN zpět za 38. rovnoběžku. V červenci 1951 se dynamické boje změnily v zákopovou válku okolo 38. rovnoběžky.

Boje skončily až 27. července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, která obnovovala hranice kolem 38. rovnoběžky a vytvořila Korejské demilitarizované pásmo. Sovětský svaz před sporem a po celou dobu války materiálně podporoval armáda Severní Koreje a čínských dobrovolníků.

zdroj: youtube.com

Před válkou (1945 – 1950) 

Korea po 2. světové válce 

Pakt o neútočení s Japonskem byl vypovězen 5. dubna 1945 ze strany Sovětského svazu a v souladu s ujednáním uzavřených s USA vyhlásil Japonsku válku. Sovětská armáda vstoupila do Koreje, která byla od roku 1910 kolinií japonského císařství, po souši od severu a americká armáda provedla invazi z jihu.

V souvislosti s japonskou kapitulací se USA a SSSR 10. srpna dohodly na rozdělení podle 38. rovnoběžky s předpokladem, že se japonská vojska severně od této čáry vzdají Rudé armádě a kapitulaci jižních formací přijme americké velení. Korejský poloostrov byl tak dočasně rozdělen na dvě okupační zóny, na Severní Koreu s okupační správou Rudé armády a Jižní Koreu s okumační správou armády USA.

Okupační mocnosti podepsaly v prosinci 1945 smlouvu o dočasné správě země. V obou částech se ustanovily vlády, na jihu Spojené státy s podporou OSN provedly volby, které bojkotovala levice. Zvolena tak byla vláda, jejímž premiérem se stal Li Syn-man. Na severu sovětská armáda předala vládu rovnou komunistické straně, kterou vedl Kim Ir-sen. Státy antihitlerovské koalice předpokládaly, že se po nějaké době Korea sjednotí, ale při propukávající studené válce se nedokázaly dohodnout na podronostech sjednocení.

zdroj: youtube.com

Organizace spojených národů proto v roce 1947 na návrh amerického prezidenta Trumana přezvala zodpovědnost za budoucnost Koreje. V roce 1948 byla na základě rozhodnutí orgánů OSN vyhlášena Korejská republika, kterou spravovala Armáda Spojených států s podporou OSN.

Poté byla ustavena i Korejská lidové demokratická republika s komunistickým režimem podle sovětského vzoru, která ale podle OSN nebyla legitimní, protože Korejcům nebylo umožněno zvolit si svou reprezentaci. Se studenou válkou se Korea stala vedle Německa jedním z center velmocenského soupeření. Hlavní roli sehrály ambice a iluze korejských komunistů a vlády Korejské republiky.

Jihokorejský prezident Li Syn-man i generální tajemník severokorejské Strany práce Kim Ir-sen, neskrývali své záměry sjednocení poloostrova pod vlastním vedením. Ústavy obou států, která byly přijaté v roce 1948 jednoznačně prohlašovaly za cíl rozšíření své moci na celém území země.

zdroj: youtube.com

I severokorejská ústava prohlašovala za hlavní město Soul a Pchjong-jang byl přechodným sídlem nejvyšších orgánů KLDR do “osvobození“ Soulu. Přitom v roce 1949 jak sovětská, tak americká vojska odešla z korejského území.

Vedené ČLR s obavou sledovalo zostřující se vztahy v Koreji. Mao Ce-tung byl přesvědčený, že americká intervence v Asii destabilizuje vztahy v oblasti a nepříznivě ovlivní jeho plány na rozbití sil Kuomintangu vedeného Čankajškem, usazující se na Tchaj-wanu.

12. ledna 1950 ministr zahraničí Spojených států Dean G. Achesonoznámil, že americký obranný perimetr Tichomoří zahrnuje Aleutské ostrovy, japonské souostroví Rjúkjú a Filipíny. To znamenalo, že Korea nepatří do sféry nejvyšších státních zájmů USA. Tato skutečnost posílila odhodlání severokorejského vedení rozpoutat ozbrojený konflikt a pomohla přesvědčit Stalina o tom, že vojenské zapojení USA do korejského konfliktu je nepravděpodobné.

F-86 Sabre

zdroj: youtube.com

Přípravy vpádu na Jih

Ju Son-čchol, bývalý náčelník operativy generálního štábu Korejské lidové armády, tvrdí, že příprava k napadení Jižní Koreje započala již na podzim roku 1948 a závěrečné rozhodnutí padlo po setkání Kima Ir-sena a Stalina na jaře 1950. Na začátku roku se Kim Ir-sen začal obracet na sovětské vedení s prosbami o pomoc s plným přepadením Jižní Koreje.

Také zdůrazňoval, že vláda Li Syn-mana není podporována obyvatelstvem a tvrdil, že příchod severokorejského vojska povede k masovému povstání během kterého obyvatelé Jižní Koreje společně se severokorejskými jednotkami sami svrhnou tamní režim. Už v dubnu 1948 došlo k povstání na ostrově Čedžu, které jihokorejské jednoty potlačily, ale za cenu desítek tisíc obětí.

Stalin kvůli nedostatečné připravenosti severokorejské armády a možnosti zásahu americké armády do konfliktu a rozpoutání totální války za použití jaderných zbraní raději těmto žádostem nevyhověl. Stavil nejspíše počítal s tím, že situace v Koreji povede k nové světové válce. I přes to SSSR dále poskytoval Severní Koreji velkou vojenskou pomoc a KLDR dále posilovala svou vojenskou sílu, organizovala armádu po sovětském vzoru a pod vedením sovětských vojenských poradců.

zdroj: youtube.com

Jednu z hlavním rolí hráli také etničtí Korejci z Číny, veteráni Lidové osvobozenecké armády Číny, kteří se souhlasem Pekingu přešli do služby v severokorejských ozbrojených silách. Severokorejské vojenské síly tak k roku 1950 převyšovaly jihokorejské ve všech rozhodujících prvcích.

Stalin nakonec, po velkém váhání a úporném ujišťování od Kina, vydal souhlas s provedením vojenské operace. Podrobnosti odsouhlasili při návštěvě Kima Ir-sena v Moskvě v březnu a dubnu 1950. Na rozpracování plánu se účastnil hlavní vojenský poradce v KLDR generálporučík Nikolaj Vasiljev. Terentij Štykov, sovětský velvyslanec v KLDR, oznámil 27. května Stalinovi telegramem, že je všeobecný plán útoku dokončen a potvrzen Kimem Ir-senem.

zdroj: youtube.com

Válka

Severokorejská invaze (25. června – 14. září 1950) 

Před rozbřeskem pod dělostřeleckým krytím překročila severokorejská vojska hranici s jižním sousedem s cílem nuceně sjednotit obě země pod vedením Strany práce. Pozemní uskupení vojsk se podle sovětských vojenských poradců skládala ze 175 tisíc lidí, 150 tanků T-34 a 172 vojenských letadel. Na straně Jižní Koreje byla pozemní vojsko vycvičené americkými specialisty a vyzbrojené americkými zbraněmi, které se na začátku skládalo z 93 tisíc osob, bez obrněné techniky a disponovala sotva tuctem lehkých výcvikovo-bojových letounů. Vláda KLDR oznámila, že Li Syn-man záměrně vpadl na území Severní Koreje. Tažení severokorejské armády bylo v prvních dnech vcelku úspěšné.

Po pouhých třech dnech Severokorejci obsadili jihokorejské hlavní město Soul. Hlavní směny útoku směřovaly také na Kesong, Čchungčchong, Inčchon a Kjonggi. Soulské letiště Kimpcho bylo naprosto zničeno, ale přesto nebyl splněn hlavní cíl – blesková válka se nekonala s Li Sun-manovi a významné části jihokorejské reprezentace se podařilo zachránit a opustit město. Všeobecné povstání, na které spoléhalo severokorejské vedení, také nenastalo. V půli srpna bylo 90% území Jižní Koreje obsazeno armádou KLDR.

zdroj: youtube.com

Reakce USA a OSN

Zahájení války bylo pro USA a ostatní západní země překvapení, protože týden před ní, 20. června ministr zahraničí Acheson ve své zprávě pro Kongres USA uvedl, že válka je málo pravděpodobná. Truman se o válce dozvěděl až po několika hodinách, protože odjel na dovolenou do Missouri a ministr zahraničí Acheson do Marylandu.

I přes poválečnou demobilizaci americké armády, která podstatně oslabila její sílu v oblasti, Spojené státy stále ještě disponovaly velkým vojenským kontigentem pod velením generála Douglase McArthura v Japonsku. Kromě britského Společenství národů neměla v oblasti žádná země takovou vojenskou sílu. Truman nejprve přikázal McArthurovi zásobit výzbrojí jihokorejskou armádu a pod leteckým krytím evakuovat občany USA.

Truman nepřijal rady svých spolupracovníků rozpoutat vzdušnou válku proti KLDR, ale dal rozkaz 7. loďstvu zajistit obranu Tchaj-wanu a tím skončil s politikou nevměšování do bojů čínských komunistů a Čankajškových jednotek. Vláda, která se usazovala na Tcha-wanu, žádala o pomoc, ale vedení USA odmítlo.

zdroj: youtube.com

OSN se rozhodla zakročit a komunistického útočníka vyhnat z okupovaného území. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN byla přijata díky absenci zástupce SSSR. Sovětský svaz rozhodnutí rady bojkotoval kvůli požadavku na nahrazení reprezentanta Čínské republiky zástupcem komunistické Číny, který byla vyhlášena v říjnu 1949 pod názvem Čínská lidová republika. Na apel OSN vznikla koalice států v čele s USA, která měla proti Severní Koreji vést protiútok. Hlavním velitelem v Koreji byl jmenován generál MacArthur. První americké jednotky do Jižní Koreje dorazily 1. července. Armáda Severní Koreje se poprvé s vojsky USA střetla v bojích u Osanu 5. července. Američané se pak museli stáhnout.

Na konci léta vojska OSN zahájila nekoordinovaný ústup k jihokorejskému přístavu Pusan, kde se měla zformovat pro následující útok. Pod vedením generála Waltona Walkera, velitele pozemních vojsk, zde byl zřízen obranný perimetr, který měřil od Pusanu na sever přes 150 kilometrů. Severokorejská armáda měla za úkol tento perimetr dobýt do začátku září.

Malé koaliční jednotky nestačily na to, aby bránily celou linii perimetru, ale díky zpravodajské službě, která včas upozorňovala na místa hlavních útoků severokorejských jednotek, a tak situaci zvládly. Do perimetru postupně přicházely nové posily, včetně britských vojáků. Severokorejské zásobovací linie byly navíc napadány ze vzduchu, takže se jejich útok začínal hroutit. V září už mělo koaliční vedení jistotu, že perimetr bude uhájen, a mohlo tak začít pomýšlet na ofenzivu.

zdroj: youtube.com

Protiútok OSN a USA (15. září – 24. října 1950)

Americké jednotky,které vedl generál Douglas MacArthur, uskutečnily 15. září vylodění u přímořského města Inčchon, vzdáleného přes 300 kilometrů od Pusanského perimetru. Operaci provedl 10. sbor námořní pěchoty pod velením generála Edwarda Almonda. I když šlo o riskantní akci, koaliční jednotky ji za cenu menších ztrát zvládly. Odtud pak pokračovaly na sever k Soulu. Při postupu přerušily severokorejské zásobovací a komunikační trasy. Na jihu ve stejné době prorazily jednotky z Pusanského perimetru nepřátelskými liniemi a mířily taktéž na sever.

Následné dobývání Soulu 10. sborem si vyžádalo velké ztráty. I když koaliční vojska měla před nepřátelskými jednotkami velkou převahu, Severokorejci oddaně bojovali až do totálního zničení svých jednotek.  26. září si sem konečně probojovala cestu i vojska z Pusanského perimetru. Soul padl ve stejný den. Do začátku října byly všechny zbývající Severokorejské jednotky vytlačeny z Jižní Koreje.

zdroj: youtube.com

1. října požádala OSN Severní Koreu o okamžitou kapitulaci, ale Kim Ir-senji odmítl. Generál MacArthur 7. října dostal, až po výhradách socialistických zemí, od OSN povolení k útoku na Severní Koreu. Vojska OSN začala postupovat nepřátelským územím na sever k hranicím Severní Koreje s ČLR, přestože ČLR pohrozila, že takový postup by ji přiměl vstoupit do války.

Pro tuto obavu americký prezident Harry S. Truman nařídil MacArthurovi, aby se jeho vojska raději nepřibližovala k řece Amnokkang, která tvoří právě hranici mezi KLDR a Čínou. 16. října pak došlo k vylodění ve Wonsanu, 19. října jednotky OSN obsadily Pchjongjang, z něhož se podařilo Kim Ir-Senovi uniknout. Amerických vojsk se zmocňoval optimismus. Zbytky severokorejských jednotek se stáhly do hor na severu země u hranic s ČLR.

zdroj: youtube.com

Čína vstupuje do války (25. října 1950 – 24. ledna 1951)

Komunistická Čína vnímala postup jednotek OSN na sever velmi blízko ke svým hranicím jako vážné ohrožení vlastní bezpečnosti. V říjnu sem bylo dopraveno přibližně 500 tisíc dobrovolníků Čínské lidové osvobozenecké armády. 25. října se koaliční jednotky dostaly k hraniční řece Amnokkang. Ten den začaly přicházet první nejasné zprávy o potyčkách s čínskými vojáky. Američané s čínskými útoky vůbec nepočítali, a tak v jejich řadách zavládl zmatek.

Až po dvou týdnech na nátlak OSN podala Čína prohlášení. Podle čínské strany se prý jednalo o dobrovolné vojáky, za které Čína není zodpovědná, ale v osvobozeneckém boji jim bránit nebude. To bylo klamné gesto, ve skutečnosti se jednalo o vojáky z řad čínské lidové armády a dokonce i vojáky SSSR ve funkcích poradců.

Generál MacArthur nakonec vydal 24. listopadu rozkaz k útoku na řeku Amnokkang. Domníval se, že tím zasadí ČLA konečný úder a ukončí tím válku. V dalších dvou dnech na jednotky OSN zaútočila celá početná čínská armáda ukrytá v horách a naprosto je zničila.

zdroj: youtube.com

28. listopadu vydal MacArthur rozkaz k ústupu. Mezitím se ale jednotky OSN dostaly do obklíčení a za cenu těžkých ztrát si musely probojovat cestu zpět. Téměř stejné ztráty jako nepřátelé jim způsobil i mráz. Námořní pěchota si probojovala cestu k přístavu Chungnam a odtud byla po moři evakuována.

Koncem prosince se po velmi nemilosrdných bojích uprostřed zimy jednotky OSN stáhly pod 38. rovnoběžku. Generál MacArthur se nemohl smířit s blížící se porážkou a navrhoval použití atomových zbraní proti ČLR, nebo mohutně bombardovat ČLR. Všechny jeho návrhy však byly zamítnuty a značně přispěly k jeho pozdějšímu odvolání.

Na nový rok naplánovala ČLR obnovit ofenzivu a dobýt celý Korejský poloostrov. Proto byly do Severní Koreje poslány další početné jednotky. Na silvestra roku 1950 podnikly jednotky Severní Koreje a ČLR, které čítali téměř miliónu mužů, druhý útok na Jižní Koreu. Mezitím zahynul velitel koaličních pozemních vojsk Walton Walker a jeho nástupcem se stal Matthew Ridgway. Čínským jednotkám se podařilo proniknout hluboko za 38. rovnoběžku a 4. ledna dobýt Soul. Situace se pro vojska USA začala stávat kritickou. Mluvilo se o stažení koaličních vojsk z Koreje. Číně a KLDR bylo nabídnuto příměří, ale bylo odmítnuto.

zdroj: youtube.com

4. příměří (25. ledna 1951 – 27. července 1953)

Vše se znovu obrátilo 25. ledna 1951. Do boje nyní významně zasáhl generál Ridgway. Zřídil linii vojsk od pobřeží k pobřeží a za leteckého a dělostřeleckého bombardování začal pomalu postupovat k severu. Později byla tato taktika nazvaná „Ridgwayův mlýnek na maso“. Proti početným, ale slabě vyzbrojeným čínským jednotkám se tato taktika ukázala jako účinná. 15. března Američané znovu dobyli Soul a za týden byla čínská vojska zatlačena za 38. rovnoběžku.

MacArthur prosazoval pokračování ve válce, vytlačení komunistů ze Severní Koreje a rozšíření války do Číny. Poté, co se pustil do kritiky tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana, který s ním nesouhlasil a nabádal ke zdrženlivosti, byl odvolán. Vedením války byl pověřen právě Ridgway. V květnu se ještě Číňané pokusili jarní ofenzivou prorazit americkou linii, ale bez úspěchu. V létě se válka změnila na zákopovou a strnula v patovém stavu na 38. rovnoběžce.

zdroj: youtube.com

Po delším vyjednávání byla 8. června 1953 uzavřena v Kesonu Dohoda o výměně válečných zajatců. Dohoda předpokládala vytvoření repatriační komise složené ze zástupců delegovaných Polskem, Československem, Švédskem, Švýcarskem a Indií.

Jednání o příměří byla zahájena 10. července 1951, ale protáhla se ještě na dva dlouhé roky, během kterých se stále bojovalo s velkými ztrátami na životech, ale fronta se téměř neposunula dále. V mírových jednáních se odrážela studená válka.

zdroj: youtube.com

Každou chvíli se jednání ocitala na mrtvých bodech, obě strany se vzájemně obviňovaly. Mezitím se v Indočíně rozpoutala Indočínská válka, Harryho Trumana na postě prezidenta Spojených státu vystřídal Dwight Eisenhower a zemřel sovětský diktátor J. V. Stalin.

Demarkační linie byla konečně stanovena 20. července  pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky a kolem ní demilitarizované pásmo. 27. července 1953 v 10:00 dopoledne podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“. Ta nicméně nabývala platnosti až v 22:00 téhož dne. Posledních 12 hodin tedy obě strany využily k maximálnímu útoku. Na poslední chvíli se tak nepatrně změnilo zabrané území. Ve 22:00 bylo konečně dosaženo klidu zbraní.

zdroj: youtube.com

Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu

Jihokorejská vojenská policie v červenci roku 1950 provedla hromadné popravy politických vězňů, které podezřívala ze sympatie ke komunismu. Bylo popraveno 3-7 tisíc politických vězňů u města Tedžon a nejméně 1800 nedaleko Soulu. Celkem se odhaduje, že přibližně 100 tisíc politických vězňů bylo většinou bez soudu popraveno v polovině roku 1950.

Vojenská policie společně s pravicovými paramilitárními jednotkami popravily tisíce levicových politických vězňů a rolníků v roce 1950. Američané o těchto zločinech věděli, ale neintervenovali. Generál MacArthur se pokoušel omezit masové zabíjení a předal informaci do Pentagonu a na americký konzulát v Jižní Koreji. Pentagon informace zatajil na více než půl století. John J. Muccio, americký velvyslanec v Jižní Koreji, později napsal, že nutil jihokorejské úřady, aby popravy probíhaly humánně a podle zákona.

zdroj: youtube.com

Gregory Henderson, diplomat za Spojené státy, se dostal po válce k záznamům vypovídajících o hromadných masakrech více jak 100 tisíc proseverních politických vězňů.

Síly vyslané do Koreje z USA používaly nějaký čas taktiku „Nejdřív střílej, pak se ptej“ proti každému civilnímu uprchlíkovi blížícímu se k americkým bojovým pozicím. Tato „taktika“ vedla 26. července 1950 k masakru ve vesnici No Gun Ri, kde americké síly povraždily podle odhadů 200–400 civilistů v podezření, že se mezi nimi ukrývají nepřátelští partyzáni.

Severokorejské jednotky se dopouštěly i hromadných masakrů, a to jak civilistů podezřelých ze sympatií k Jižní Koreji, tak zajatých či zraněných vojáků. Například Severokorejci 28. června 1950, po obsazení Soulu, univerzitní nemocnici postříleli nebo ubodali  bajonety více než 150 zraněných jihokorejských vojáků.

zdroj: youtube.com

Výsledek války 

Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionů Korejců, zemřelo více než 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN. Zraněno nebo zabito bylo také asi 900 000 Číňanů. Po tříleté válce zůstala dělící čára mezi Korejemi skoro tam, kde byla na začátku, tedy trochu severněji od 38. rovnoběžky.

Válka způsobila velkou nepopularitu prezidenta Trumana u americké veřejnosti a z dalších prezidentských voleb odstoupil už po prohraných primárkách v New Hampshiru.

zdroj: youtube.com

Korejská válka v kultuře

Společnost na Korejskou válku zapomněla na dlouhá léta. Ale v 70. letech ji připomněl komediální seriál M*A*S*H.

zdroj: youtube.com

Poválečný vývoj

Vojenské akce byly ukončeny v roce 1953 jen na základě smlouvy o příměří, mírová smlouva nebyla uzavřena dodnes, takže formálně jsou oba státy stále ve válečném stavu.

Mezi Korejemi bylo vytvořeno demilitarizované pásmo, které bylo obehnáno ploty z ostnatého drátu. Kolem toho pásma mají vojska Severní i Jižní Koreje neustálou hlídku. Toto demilitarizované pásmo je často označováno jako nejhlídanější hranice na světě.

Stále ale občas dochází k ozbrojeným incidentům, hlavně na moři, protože smlouva o příměří definuje hranici mezi Korejemi v pobřežnách vodách dost nejasně. Severní Korea 27. května 2007 oznámila, že s příměřím už není vázána a neručí tak za bezpečnost cizích lodí ve Žlutém moři.

zdroj: youtube.com

Velkou mezinárodní pozornost vzbudilo potopení jihokorejské korvety 26. března 2010, které bylo podle závěru mezinárodní vyšetřovací komise způsobeno severokorejským torpédem. Severní Korea ale potopení lodi popírá.

Mezi další zdroje napětí patří také severokorejský vývoj jaderných zbraní.

Všechny dohody o vzájemném neútočení byly Severní Koreou jednostranně vypovězeny 8. března 2013 poté, co Rada bezpečnosti OSN uvalila na Severní Koreu další sankce kvůli jejímu třetímu jadernému testu.

 




Facebook komentáře

Leave a Reply

avatar
  Subscribe  
Upozornit na

Oblíbené články