Ludvík Svoboda, narozen 25. listopadu 1895 v Hroznatíně, zesnul 20. září 1979 v Praze, byl československý generál a politik. Za druhé světové války vedl 1. československý armádní sbor na východní frontě. V letech 1945 až 1958, po osvobození Československa, byl ministrem národní obrany. V roce 1968 byl po dlouhých letech v ústraní zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Jeho druhé funkční období bylo ze zdravotních důvodů předčasně ukončeno v roce 1975 na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb.

Život

Mládí

Narodil se v Hroznatíně, v okresu Velké Meziříčí, dnes ovšem okres Třebíč na Českomoravské vysočině, do staré selské rodiny Jana a Františky, rozené Chalupové. Když byl Ludvíkovi sotva jeden rok, zemřel mu otec na následky kopnutí koňskou nohou do břicha. V roce 1898 se matka podruhé vdala za Františka Nejedlého. Ludvík vyrůstal se starším bratrem a sestrou z prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky.

Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kde získal agronomické vzdělání, které si později doplnil praxí v rakouském vinařství. Oba bratři Josef i Ludvík byly v roce 1915 odvedení do rakousko-uherské armády, Ludvík jako domobranec k pěšímu půlku č. 81. Starší sestra Marie již byla vdaná. Matka se třemi mladšími sourozenci zůstala po smrti svého druhého manžela na statku hospodařit sama.

 

Mladý Ludvík Svoboda

Zdroj: youtube.com

První světová válka

V roce 1915 byl mladší Ludvík poslán na ruskou frontu, starší bratr Josef na srbskou. Ještě téhož roku 18. září přešel u Tarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 se přihlásil do československých legiích. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, Bachmače a zúčastnil se také bojů o Sibiřskou magistrálu protibolševické Rudé armády. 6. února 1919 byl jmenován v legiích poručíkem, později 16. srpna 1990 kapitánem s platností do 1. května 1919. Kurz poddůstojnické školy ukončil 26. prosince 1970. Na jaře 1990 absolvoval kurz důstojnické školy. Do vlasti se vrátil s jedním z posledních lodních transportům přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA. V hodnosti kapitána se 9. září 1920 vrátil s 3. plukem Jana Žižky z Trocnova do jeho posádky v Kroměříži.

 

Svoboda byl povolán v 19 letech.

 Zdroj: youtube.com

Meziválečné období

Po návratu z války se Ludvík okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku. Jeho starší bratr Josef byl v rakouské armádě odsouzen za neposlušnost k trestu španglemi, pověsili ho na přímém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády, na následky překrvení mozku a úžehu zemřel. Pochován byl u srbského města Čačaku v bratrské mohyle. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl, jako mnozí legionáři, znovu mobilizován. Byl získán za účelem, aby sloužil v nově se zakládající armádě. Hospodářství Ludvík předal mladšímu bratru Františku Nejedlému a nastoupil u svého mateřského 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži.

V roce 1923 se oženil s Irenou Stratilovou z mlynářské rodiny z nedalekých Cvrčovic. Církevní svatba se konala na Velehradě. V témže roce nastoupil Ludvík v hodnosti štábního kapitána službu na Podkarpatské Rusi u 36. pluku, kde zůstal až do roku 1931. V Užhorodě se manželům Svobodovým narodil 15. května 1924 syn Miroslav a 4. prosince 1925 se narodila dcera Zoe.

 

Ludvík a jeho žena Irena

Zdroj: youtube.com

Za své služby na Podkarpatské Rusi absolvoval Svoboda řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích, stáž u dělostřeleckého pluku č. 12 v Užhorodě a stáž u leteckého pluku v Piešťanech. Naučil se také maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Kvůli nedostatku pedagogů, důstojníků znalých maďarštiny, byl Svoboda pověřen její výukou na vojenské akademii v Hranicích v letech 1931 – 1934.

V roce 1934 byl povýšen na podplukovníka a převelen ke svému původnímu 3. pluku Jana Žižky v Kroměříži. Prošel řadou velitelským funkcí, byl velitelem náhradního praporu a instrukčních kurzů záložních důstojníků. Jako velitel náhradního praporu byl v roce 1937 pověřen přípravou všeobecné mobilizace. Poté v roce 1938 odešel s mobilizovaným praporem do pohraničí, do Kounic na jižní Moravě. 15. března 1939 musel předat kasárnu v Kroměříži rakouskému plukovníkovi z německého Wehrmachtu, jehož jednotka okupovala toto město.

V roce 1933 si Svobodovi v Kroměříži postavili dům, který jim po záboru pohraničí umožnil poskytnout azyl dvěma rodinám vyhnaným z pohraničí. Na dům byla v roce 1976 umístěna pamětní deska.

 

Dům Svobodových

 Zdroj: google,com

Druhá světová válka

Po rozbití Československa nacistickým Německem a okupací Čech a Moravy se Svoboda zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Na začátku roku 1939 přešel ilegálně do Polska. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by nechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku jako nejstarší a nejvyšší důstojník velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově v Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházeli stovky emigrujících mladších důstojníků. Během příštích 3 měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letů. Vojáci kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit Československou vojenskou jednotku na území Polska.

Polský prezident povolil československou vojenskou jednotku označenou “legie Čechů a Slováků” až 3. den po napadení Polska Německem, takže jednotka mohla jen málo zasáhnout do bojů. V září roku 1939 po porážce Polska převedl Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků do azylu SSSR. Únik skupiny do Rumunska byl vyloučen, hrozilo totiž, že by ji Rumuni předali Němcům. V SSSR se skupina ihned přejmenovala na “Východní skupinu čs. armády”.

 

Svoboda v Československé legii

Zdroj: youtube.com

Skupina přešla beze zbraní a v civilu, ale jako vojenský útvar se souhlasem československého vyslance v Polsku Juraje Slavíka, a projednání se sovětskými diplomatickými orgány na území Polska. Aby se vojáci jako civilní emigranti nerozptýlili po Sovětském svazu, který měl v té době s Německem dohodu o vzájemném neútočení, byli od veřejnosti izolovaní v integračních táborech, v nichž vedli život podle předpisů československé armády. Tyto integrační tábory nebyly ani pracovní, ani zajatecké a ani gulagy.

V době internace pobývala „Čs. vojenská skupiny východní“ postupně v následujících místech: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranky a Spaso-Jevfimijův klášter v Suzdalu. V té době nebylo na území SSSR československé diplomatické zastoupení a podplukovník Ludvík Svoboda vedl po dva roky diplomatická jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenské skupina držena vcelku, aby byla materiálně podporovaná a aby větší čas důstojníků a poddůstojníků této skupiny mohla být přepravená do zemí, které bojovali proti Německu, takže do Francie, po jejím pádu do Velké Británie a později na Střední východ. Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12 transportů se 662 muži, 12 ženami a 6 dětmi.

V té době československé politické vedení v emigraci v čele s exilovým prezidentem Edvardem Benešem nebylo československými předmnichovskými spojenci, tedy Francií a Velkou Británií, ještě uznáváno. Do té doby neprohlásili mnichovskou dohodu a hranice Protektorátu Čechy a Morava za neplatné. Českoslovenští letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem sloužit ve francouzské Cizinecké legii, jejich vojenského hodnosti jim byly však sníženy nebo neuznány.

 

Zdroj: youtube.com

18. července 1941, měsíc po napadení SSSR Německem, byla československých politickými představiteli podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda dovolovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou jednotku. Podplukovník Svoboda se výrazně podílel na přípravě této vojenská dohody a také na sjednání podmínek pro spolupráci sovětských a československých zpravodajských služeb. Na straně Československa byl spojovacím důstojníkem plukovník Heliodor Píka. Kvůli tomu Svoboda také několikrát odjel ze SSSR do Istanbulu. Na jaře roku 1941 byla v Moskvě ustanovena tajná čs. vojenská mise, velitelem byl plukovník H. Píka a jeho zástupcem byl podplukovník Ludvík Svoboda.

Ludvík Svoboda a zpravodajský důstojník Hieke-Stoj na přelomu května a června 1941 kontaktovali L. Krna, který byl zástupce vyslance Slovenského státu v Moskvě. Hieke-Stoje poté přemluvil diplomata ke spolupráci. V souvilosti s touto akcí byl Svoboda uvězněn sovětskou kontrarozvědkou a obviněn ze spolčení s nepřítelem Sovětského svazu a špionáže. Později se nedorozumění vysvětlilo a Svoboda byl zproštěn obvinění. Podle spekulací některých historiků se tehdy Svoboda „zavázal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou, v níž pak setrval až do konce svého života“, pro toto tvrzení se však nenašly žádné důkazy. Ve Svobodově deníku najdeme vztahující se zápis, který objasňuje důvod jeho zadržení a obvinění ze špionáže. Vedoucí mise plukovník Píka zapomenul oznámit kontakty jeho a dalších členů mise se slovenským diplomatem dr. Krnem.

 

Heliodor Píka

Zdroj: youtube.com

Po celé další období války byla činnost Svobody spojena s organizací čs. vojska v SSSR a jeho velení. Svoboda společně s 93 důstojníky a poddůstojníky zorganizoval z dobrovolníků, kteří pocházeli z řad československých občanů ze všech konců SSSR, samostatný polní prapor, který se stal zárodkem 1. československého armádního sboru. Tento prapor však musel být organizačně zařazen do Rudé armády. Do jednotky se zapojili nejen Češi, Slováci, Rusíni z Podkarpatské Rusi, českoslovenští Židé i krajané žijící na území SSSR, ale i němečtí a maďarští antifašisté s československým občanstvím.

Do armády přijímal Svoboda také ženy, i když to nebylo s souladu s řádem čs. armády. Příchodem dalších dobrovolníků, hlavně z řad Rusínů, kteří přišli z gulagů, a Slováků, kteří přešli v průběhu války do sovětského zajetí, se  prapor postupně rozrostl na samostatnou smíšenou brigádu a  poté i armádní sbor, který se stal největší československou vojenskou jednotkou v zahraničí. Českoslovenští vojáci na východní frontě působili nejdéle ze všech jednotek československého zahraničního vojska bojujícího ve druhé světové válce proti Německu.

Ludvík Svoboda byl před odchodem na frontu dne 30. ledna 1943 povýšen na plukovníka. Prapor, kterému velel Svoboda, se vyznamenal v boji u Sokolova, proti odvetné operaci německé armády za Stalingrad a Charkov. Také velel brigádě, která sehrála významnou roli při osvobození hlavního města Kyjeva a při bojích o západní Ukrajinu. Po osvobození Kyjeva v prosinci roku 1943 byl jmenován brigádním generálem. Pod jeho velením brigáda osvobozovala města Rudu, Bílou Cerkev a mnoho dalších.

 

Zdroj: youtube.com

18. května 1944 byl jmenován velitelem 1. čs. armádního sboru SSSR brigádní generál Jan Kratochvíl. Po jeho velením byl sbor nasazen v Karpatsko-dukelské operaci. „Dňa 10. 9. 1944 velenie nad 1. čs. zborom prevzal od brigadneho generala Kratochvíla Jana brigádny generál Svoboda Ludvík (na základe rozkazu veliteľa 1. ukrajinskeho frontu maršála ZSSR Koneva). Zmena veliteľa súvisela s neúspěšným začatím operácie dňa 9. 10. 1944.“[24] Historik Jiří Bílek hodnotí odvolání Kratochvíla jako „neoprávněné“. J. Bystrický cituje hodnocení čs. Ministerstva národní obrany v Londýně, které uznalo důvody Koněvova rozhodnutí.

Dále byl sbor organizován podle příchodu dalších dobrovolníků, hlavně volyňských Čechů. Velký úspěch měl sbor v Karpatsko-dukelské operaci, která se stala největší horskou operací za druhé světové války a největší operací čs. armády v její historii. Dále se dělostřelci armádního sboru zúčastnili obrovské dělostřelecké přípravy v Jaselské operaci, která směřovala k osvobození Krakova a východního Polska. Slovensko a východní Moravu osvobozoval armádní sbor. Díky mobilizaci Slováků a zapojení místních partyzánů se počet vojáků rozrostl zhruba na 50 tisíc. Nad sborem převzal velení dne 3. dubna 1945 Karel Klapélek. Ostravsko-opavské operace se zúčastnila čs. tanková brigáda společně se smíšenou leteckou divizí.

Po vstupu sboru na slovenské území v lednu 1945, na žádost generála Lva Zacharoviče Mechlise, který byl členem vojenské rady 4. ukrajinského frontu a také koordinoval činnost zpravodajské služby frontu, zřídil Svoboda při armádním sboru vojenské obranné zpravodajství. Původně Svoboda plánoval pověřit vedením majora Františka Sedláčka, ale gen. Mechlis prosadil nadporučíka Bedřicha Reicina.

 

Bedřich Reicin

Zdroj: youtube.com

Prezident Beneš dne 4. dubna 1945 jmenoval takzvanou Košickou vládu. Ludvík Svoboda byl jmenován jako nestraník ministrem národní obrany a velením armádního sboru pověřil generála Klapálka. Klapálek s dalšími několika generály a řadou mladších důstojníků přišli na vyžádání z Anglie. Velitelský sbor jednotky byl tak posílen těmito důstojníky. Někteří se přidali k brigádě již před Kyjevem, další až ke sboru a účastnili se osvobození Slovenska a východní Moravy.

10. května 1945 byl Ludvík Svoboda povýšen na generála divizního, armádním generálem se stal až 1. srpna 1945.

 

Osud jeho rodiny v okupované vlasti

Poté co německá vojska obsadila Čechy a Moravu odešel Ludvík Svoboda se souhlasem manželky Ireny ilegálně do Polska. Irena po odchodu manžela spolupracovala s Obranou národa a pomohla, mimo jiné, i několika skupinám důstojníkům a poddůstojníkům odejít za hranice. Na podzim roku 1941 poskytovala ve svém domě v Kroměříži azyl několika československým parašutistům s vysílačkou. Výsadek S1/R byl vyslán československou vojenskou misí SSSR. Irena s parašutisty spolupracovala do té doby, než gestapo přišlo na jejich stopu a celou skupinu v listopadu roku 1941 zatklo.

Ludvík Svoboda se při bojích na Dukle dozvěděl, že jeho jediný syn Miroslav byl ve svých nedožitých 18 letech zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. Zde byli popraveni i oba bratři Ireny Svobodové Jaroslav a Eduard Stratilovi a Svobodův synovec Jan Doležal. V koncentračním táboře Ravensbrück byla zavražděna Anežka Stratilová, což byla matka Ireny Svobodové. V internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě bylo 3 roky vězněno dalších 15 členů z obou rodin manželů.

Irena s její dcerou Zoe unikly zatčení a od listopadu 1941 do května 1945 se skrývali u statečných a obětavých lidí na Moravě. S ukrýváním pomáhal také i katolický kněz Jan Dokulil, který působil v Uhřínově a byl švagrem katolického básníka a spisovatele Jana Zahradníčka. V posledních letech války, tedy od roku 1943 – 45, se Irena a Zoe Svobodovi ukrývali v obci Džbánice nedaleko Moravského Krumlova.

 

Irena a Ludvík Svobodovi

Zdroj: youtube.com

Poválečné období

Po ustanovení Košické vlády

Svoboda od svého jmenování ministrem národní obrany byl členem Košické vlády 4. dubna 1945 do odvolání 25. dubna 1950, tuto funkci převzal po Janu Masarykovy. Armáda se skládala podle Košického vládního programu ze všech složek protinacistického domácího i zahraničního odboje. V již ustanoveném košickém vládní programu se promítala skutečnost, že velmoci přiřadili Československu místo v sovětské sféře vlivu, ale také vzrůstající vliv prosovětských sympatií jak v exilových kruzích, tak i v okupované vlasti.

Armáda se měla vybudovat podle vzoru a zkušeností Rudé armády. Ale už samotné budování obnovené Československé armády bylo poznamenáno bojem o získání politické převahy ve společnosti, který skončil po události v únoru 1948 v ustanovení nedílné vlády komunistické strany a budování sovětského modelu socialismu. Narozdíl od předválečné apolitické armády, do této armáda vstoupila stranická politika. Vojáci i důstojníci mohli být členy politických stran a účastnit se stranického života. Politická místa se začala obsazovat nejen podle odbornosti, ale také podle stranické příslušnosti. Politický profil armády začal postupně kopírovat politickou situaci ve společnosti.

Německá armáda ukořistila po okupaci Československa v březnu 1939 obrovské množství výzbroje Československé armády i výstroj pro vojáky,  poté tento materiál ztratila v prohrané válce. Kvůli tomuto bylo vybudování poválečné armády v Československu poznamenáno vysokým nedostatkem výzbroje a výstroje. Využívala německého ukořistěného materiálu a teprve poté bylo možno nahrazovat potřebné zbraně a ostatní věci z produkce vlastního průmyslu, který byl událostmi také velmi poznamenán. Armáda se také podílela na obnově národního hospodářství. Kromě toho, že likvidovala skupiny takzvaných banderovců, tak se tehdy říkalo oddílu Ukrajinské povstalecké armády, kteří přecházeli z jihovýchodní Polska na západ po nerovném boji s komunistickou stranou.

 

Zdroj: youtube.com

V roce 1946 v parlamentních volbách výrazně vyhrála KSČ spolu se sociálními demokraty. Na začátku roku 1948 vyústilo rostoucí politické napětí v otevřenou krizi. Později 20. února 1948 podalo 12 nekomunistických ministrů, členů strany národně socialistické a lidové a slovenské demokratické strany, demisi, kterou prezident Beneš po nátlaku ze strany komunistických vůdců potvrdil. Tito ministři se spoléhají na to, že Beneš demisi nepřijme a podpoří vojenské jednotky s nimi sympatizujících velitelů. Do ulice se však vydaly desetitisíce sympatizantů KSČ podpořených Lidovými milicemi, nelegálními polovojenským jednotkami, které byly založeny teprve 23. února 1948 jako ozbrojená stráž průmyslových podniků, které ovládalo ministerstvo vnitra pod vedením komunisty Noska.

Armáda zůstala neutrální v souladu se stanoviskem prezidenta ministra zahraničí Jana Masaryka. K vystoupení armády by muselo dát povel armádní velení, konkrétně ministr Svoboda a prezident Beneš. Oba zastávali princip nevměšování se armády do politických sporů. K protikomunistickém odporu se tak mohly odhodlat jen jednotlivé útvary z vlastní iniciativy důstojníků. Armádní velení by pak ale muselo reagovat na jejich neuposlechnutí rozkazů o neutralitě.

Demokratické strany vyklidili své pozice a komunistická strana se přestala dělit o moc s ostatními stranami. Parlamentní demokracie byla nahrazena “vedoucí úlohou strany”. Dříve slibovaná specifická československá cesta socialismu se změnila v kopii sovětského modelu v ekonomice i v politice.

 

Edvard Beneš

Zdroj: youtube.com

Členství v KSČ

Ludvík Svoboda vstoupil 11. listopadu 1984 do komunistické strany. Občas mu bývá připisováno předešlé tajné členství, historik Karel Kaplan ale uvádí: „V seznamu tajných členů není. Pokud jsem jej měl, tam je několik desítek jmen, ale Svoboda tam není. A také oficiálně vstoupil do KSČ v září, nebo v říjnu 1948.“

Čistky v armádě

Svoboda i po komunistickém převratu v únoru 1948 prosazoval představu, že armáda se bude budovat s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. V armádě byli stále ještě zkušení velitelé ze zahraničního i domácího odboje a legionáři. Boj o politické vliv v armádě byl ale stále větší a armáda brzy prošla radikální kádrovou “očistou”.

Jaroslav Procházka, který byl náčelníkem Hlavní správy výchovy a osvěty, v dopise tehdejšímu komunistickému předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi již v říjnu 1947 obvinil generála Svobodu z “politické nespolehlivosti, kolísání a žádá ho o okamžitou nápravu”. Hned po konci února byla zatčena řada důstojníků, mezi nimi např. Jindřich Macháček, plk. Karel Střelva, ing. arch. Jan Jeník, kteří byli vyšetřování kvůli Svobodovi. Podle některých nesl L. Svoboda politickou zodpovědnost za tehdejší čistky ve velitelském sboru.

Klement Gottwald

Zdroj: youtube.com

Armádní poradní sbor dohlížel nad touto “očistou”, členem tohoto sboru byl za Ústřední akční výbor Národní fronty Rudolf Slánský, a z armády generálové Svoboda, K. Klapálek, B. Boček, J. Procházka, Hasal, Š. Drgáč a plukovník Bedřich Reicin. Návrhy na propouštění vypracovávaly orgány OBZ vyšších vojenských velitelství, konečné návrhy pak posuzoval plk. B. Reicin a osobně je předkládal na jednáních APS. Při projednávání návrhů v APS se Reicin často dohadoval s gen. Svobodou a dalšími členy APS.

15. února bylo z armády propuštěno 2 965 důstojníků z celkových 13 366 vojáků s důstojnickou hodností. Většina propouštěných se ničín neprovinila, dokonce ani verbálně neprojevila nesouhlas s novým režimem.

Během “očisty” došlo k podstatným změnám na nejvyšších místech armády. Rudolf Slánský prosadil založení funkce náměstka ministra obrany pro věci osobní a zřízení kádrového odboru ministerstva národní obrany. Zároveň navrhl gen. Svobodovi, aby tuto funkci zastával Bedřich Reicin, s tím ale Svoboda nesouhlasil.

Reicin byl postaven do funkce náměstka ministra národní obrany pro věci osobní dne 15. Listopadu 1948. S podporou a vědomím Gottwalda měl tak Reicin v rukou obrovskou ničím a ničím nekontrolovatelnou moc. Za jeho působnosti ve funkci náměstka o personálním obsazení na nejvýznamnějších místech v armádě rozhodoval pouze Reicin, R. Slánský, J. Procházka a K. Šváb. Gen. L. Svoboda, i přes jeho funkci, musel akceptovat jejich návrhy.

Ludvík Svoboda a Klement Gottwald

Zdroj: youtube.com

Někteří historici Svobodovi vyčítají, že se nezastal svých spolubojovníků. „Nepostavil se proti čistkám ve velitelském sboru armády ani v případech, kdy se jednalo o jeho dlouholeté bojové druhy a přátele.“ Podle jiných zdrojů Svoboda již v roce 1947 zastavil neoprávněné penzionování některých generálů a důstojníků. Intervenoval například ve prospěch pplk. Františka Skokana.

Reicin po zatčení vypověděl, že L. Svoboda byl “hlavní brzda” tzv. očisty armády. Podobně hodnotil Reicin vztah Svobody k dalším opatřením, které prosazovalo vedení KSČ v armádě na doporučení sovětských činitelů. Svoboda otevřeně vyjádřil pochybnosti v případě zavedení útvarových organizací KSČ do armády.

Svoboda sám ve svých rozhovorech z roku 1956 uvedl, že mu nebylo známo nic o vyšetřování důstojníků ve vězení OBZ po únoru 1948. Na jednání Armádního poradního sboru se podle jeho slov dozvěděl, že tamtoho a onoho zavřeli. „To bylo v r. 1948 až 1950. Jinak (Reicin) říkal, že všichni zatčení jsou předáváni státní bezpečnosti a já neměl ani ponětí, že je u nás někdo vyšetřován.“

 

Odvolání z funkce ministra národní obrany

Nedůvěra KSČ se obrátila proti Svobodovi, nepomohlo ani to, že v říjnu 1948 vstoupil do strany. Během krátké doby se Reicinovi povedlo, za pomoci předsedy vlády K. Gottwalda a generálního tajemníka R. Slánského, vyměnit celé vedení ministerstva národní obrany, generálního štábu I jednotlivých útvarů. Do Moskvy přicházely udání o Svobodově nedůvěryhodnosti.

Takto R. Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 na poradě v Moskvě: „… obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně … Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.“

Josif Vissarionovič Stalin

Zdroj: youtube.com

Svoboda byl z funkce ministra národní obrany odvolán dne 25. dubna 1950 a byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V listopadu 1952 byl v souvislosti s procesem s R. Slánským zatčen na základě materiálu, který proti němu připravoval B. Reicin. Dva dny před Svobodou byl zatčen I generál Klapálek. Díky intervenci z Moskvy byl vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosince 1952 a do řádného důchodu byl dán na začátku roku 1953.

Okresní vedení KSČ využilo jeho zatčení, aby vysídlilo jeho nevlastního bratra s rodinou i s jeho maminkou z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce. JZD, které pomáhal založit a rozvíjel v rodné obci Hroznatín, ohodnotilo okresní vedení KSČ jako kulacké. Vysídleni byli I další 4 sedláci, kteří byly zakládajícími členy družstva. Všichni se vrátili domů po třech letech.

Po propuštění z vazby Svoboda intenzivně pomáhal družstvu, rodáci ho zvolili čestným předsedou JZD. Podle některých zdrojů zde byl zaměstnán jako účetní, některé zdroje ale uvádějí, ze zaměstnán nebyl a nepobíral plat ani důchod.

Ludvík s rodinou

Zdroj: google.com

Rehabilitace

Konec politiky padesátých let předznamenalo úmrtí Stalina a Gottwalda, odhalení Berii a 20. sjezd KSSS. Díky Chruščovovi byl Ludvík Svoboda v roce 1954 rehabilitován. Do politiky se nevrátil, I přes to, že mu to bylo nabízeno. Přijal ale funkci odbornou, náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955-1958.

Od května 1948 až do zvolení prezidentem v roce 1968 byl poslancem Národního shromáždění, postupně byl zvolen za obvody na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku, a v letech 1954 až 1964 byl také členem jeho předsednictva. Byl také místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. Věnoval se práci na pamětech ve Vojenském historickém ústavu, kde také napsal své vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy a Cestami života. Také se věnoval intervencím ve prospěch rehabilitací neprávem perzekovaných vojáků.

Absolvoval mnoho projevů a přednášek v českých zemích I na Slovensku, besedoval se školní mládeží a vojáky o druhé světové válce. Ochraňoval zájmy poddukelského kraje, který dlouho nesl mimořádné následky války. Zastával mírové řešení mezinárodních konfliktů a účastnil se mezinárodního mírového hnutí.

Ludvík Svoboda na besedě

Zdroj: youtube.com

Prezidentské období

Po abdikaci A. Novotného byl L. Svoboda dne 30. března 1968 během pražského jara jmenován prezidentem republiky. Stalo se tak podle návrhu vedoucího tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků. Stal se tak prvním komunistickým prezidentem zvolený tajnou volbou a ne aklamací. Pro Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů 285.

Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T. G. Masaryka i Edvarda Beneše, ale také na hroby Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Národní památník na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům první světové války i bojovníkům druhé světové války. Poté 6. dubna jmenoval novou vládu, v níž byla většina zastánců reforem. L. Svoboda byl poslancem parlamentu až do zvolení prezidentem a v letech 1968-1976 byl členem předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa.

Prezidentova funkce byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku. L. Svoboda podporoval reformní program Dubčekova vedení komunistické strany směřující k demokratizaci v politice I ekonomice a za odstranění “deformací socialismu”. Zasazoval se o rehabilitace lidí neprávem odsouzených v padesátých letech. Měl také bohaté kontakty s veřejností, jeho první návštěva vedla na Slovensko a během krátké doby navštívil všechny kraje Československa.

Prezident neměl přímý vliv na zahraniční politiku státu, vnitřní i zahraniční politika byla zcela v režii KSČ. Polednový politický vývoj v Československu v roce 1968 vyvolával nedůvěru v zemích Varšavské smlouvy. Na schůzi delegací 6 stran Varšavské smlouvy 23. března v Drážďanech v tehdejší Německé demokratické republice, zazněla kritika na adresu vedení KSČ, že nečelí kontrarevolučním tendencím a že jeho politika vede k restauraci kapitalismu. Velmi nesmlouvavý v kritice vedení KSČ byly delegáti NDR, Polské lidové republiky a Bulharska.

Prezidentský proslov

Zdroj: youtube.com

Ani ne za 4 měsíce poté došlo k dalšímu zasedání představitelů Varšavské smlouvy, kterého se československá delegace odmítla zúčastnit s odůvodněním, že dává přednost dvoustranným jednáním. Z tohoto zasedání byl československému vedení zaslán dopis pěti zúčastněných stran s rozsáhlou kritikou politiky československého vedení KSČ.

Po vzájemné dohodě došlo 28. až 29. července 1968 k jednání mezi sovětskou a československou delegací nedaleko společných hranic v Čierné nad Tisou. Ludvík Svoboda se této dvoustranné schůzky zúčastnil, nebyl ale vedoucím delegace. Podle premiéra SSSR Alexeje Kosygina varoval Svoboda Sověty před vojenským zásahem, který by ne dlouhá léta narušil dobré vztahy mezi oběma národy. 3. srpna následovala další závažná schůze vedoucích představitelů komunistických stran 6 států Varšavské smlouvy v Bratislavě.

Informace ze všech jednání podávali vedoucí tajemník KSČ Alexander Dubček a předseda vlády Oldřich Černík, kteří „založili svá vystoupení na optimistickém hodnocení vývoje vztahů mezi KSČ a pětkou stran. Dávali najevo, že není čeho se bát, že máme před sebou periodu klidu a že hlavní je dokončit přípravy XIV. sjezdu (KSČ).“

17. srpna se prezident dozvěděl od velvyslance SSSR, že on jako zástupce sovětského vedení v minulých dnech předal Alexandru Dubčekovi důležitý dopis k projednání kolektivem předsednictva ÚV KSČ a že na něj nedostal odpověď. Sám ho s obsahem dopisu seznámil. Obsah dopisu zněl jako závažné varování, které vyžaduje okamžitou reakci, i když ho prezident nepochopil jako poslední varování před vstupem vojsk, ale spíše jako úvod k nové politické konfrontaci. Dopis nebyl až do zasedání předsednictva 20. srpna 1968 projednám.

Alexandr Dubček

Zdroj: youtube.com

Srpen 1968

Reformní proces byl přerušen neohlášeným vstupem vojsk Varšavské smlouvy na československé území v noci na 21. srpna 1968. V ranních hodinách 21. srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických – A. Dubčeka, O. Černíka, J. Smrkovského, F. Kriegela, J. Špačka a B. Šimona, sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v SSSR.

Prezident se o vstupu vojsk Varšavské smlouvy dozvěděl od velvyslance SSSR Červoněnkem v pozdních hodinách 20. srpna, když letadla již přistávala na ruzyňském letišti. Když prezident poté došel na zasedající předsednictvo ÚV KSČ podepsal ještě té noci spolu s nejvyššími vojenskými představiteli prohlášení odsuzující vojenskou intervenci a druhý den zveřejnil výzvu k občanům. Z vedoucích politických a státních činitelů zůstal přes den sám a podle Ústavy převzal dočasně zodpovědnost za řešení dané situace. Vojenský odpor byl nemyslitelný, hlavně kvůli obrovské početní převaze vojsk zemí Varšavské smlouvy.

Bez internovaného předsedy Oldřicha Černíka odmítl prezident Svoboda uznat zbytek vlády za funkční. Také kategoricky odmítl návrh předložený skupinou bývalých stranických funkcionářů jmenovat novou dělnicko-rolnickou vládu, která by byla zároveň i stranickým a státním orgánem, vedená by byla Aloisem Indrou. Také odmítl druhou variantu tohoto návrhu, podle které měl vládu vést prezident. Všechny tyto návrhy by legalizovali situaci vzniklou po odvlečení čs. politiků.

Místo toho prezident navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě, kde žádal velvyslance o dojednání schůzky. Jako první chtěl navrátit politiky do svých funkcí a v Moskvě podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR a jejich zatčení do delegace. Žádosti bylo vyhověno a postupně se všichni politici připojili k delegaci. Na závěr jednání byl podepsán Moskevský protokol.

předseda Oldřich Černík

Zdroj: youtube.com

Další prezidentova snaha byla zabránit krveprolití. Na území Československa vstoupilo více než 500 tisíc vojáků armád zemí Varšavské smlouvy plně vyzbrojených těžkou technikou. Někteří členové delegace se ohrazovali proti tomu, že podepsali na závěr jednání dokument, který obsahoval ústupky sovětské straně, pod nátlakem prezidenta.

Ke vstupu vojsk došlo za tichého souhlasu zemí NATO. Z širšího mezinárodního hlediska primárním problémem vztahů USA se SSSR bylo jednání o paritě strategických zbraní. USA neměly zájem na eskalaci československého problému v širší vojenský konflikt, ale na intervenci proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ve prospěch Československa.

Invaze do Československa tak neměla pouze ideologický důvod, ale i vojensko-strategické aspekty. Sovětské armádní velení už dřív vyvíjelo snahu umístit v rámci Varšavské smlouvy na čs. západní hranice vojska, jako připravený druhý sled, obdobně jak tomu bylo v Německu a v Polsku.

 

Normalizace

Po přijetí moskevského protokolu byl L. Svoboda přesvědčen, že se mohou realizovat představy ozdravěné socialismu ve prospěch společnosti. K posílení pracovního kolektivu Kanceláře prezidenta přizval Svoboda jako své poradce proreformní odborníky z oblasti ekonomie, práva a mezinárodních vztahů i kultury.

Projev prezidenta k padesátému výročí 28. října byl v duchu pražského jara, hovořil o vzniku Československa, zhodnotil zásluhy zakladatelů republiky T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Připomenul Masarykovo poučení pro politiku státu naší polohy i velikosti.

Ludvík Svoboda

Zdroj: youtube.com

27. října 1968 Národní shromáždění schválilo zákon o federalizaci, kterou L. Svoboda podporoval. Vyjadřovala vývoj, kterého dosáhlo Slovensko po 50 letech od založení společného státu. Prezident 30. října 1968 stvrdil federalizaci svým podpisem na Bratislavském hradě. Dne 9. ledna 1969 poprvé ve federalizovaném státě, přijal prezident v odděleném slyšení vládu českou a slovenskou.

Podle ÚV KSČ 14. listopadu 1968 došlo ke změně ve vedení strany I v aparátě. Změna byla ve prospěch protireformních dogmatů a v neprospěch politiků pražského jara. Začaly se vytvářet podmínky pro návrat starých praktik, na které dohlíželi Sověti, ale také na ně působil vliv vzájemných vztahů mezi USA a SSSR. V prosince 1968 navštívil Československý americký kongresman Charles Vanik, který vyjádřil obavy z neurovnaných vztahů mezi Československem a SSSR, také zdůraznil, že prioritou USA je zachování rovnováhy sil se SSSR.

16. ledna 1969 student Jan Palach sebevraždu upálením. Žádal zrušení cenzury a zákaz šiření sovětské tiskoviny Zprávy. Také žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by tyto požadavky nebyly splněny do 21. ledna 1969, měly vzplanout “další pochodně”. Prezident se k tomuto tragickému činu vyjádřil v rozhlase.

Svoboda o Janu Palachovi

Zdroj: youtube.com

Svoboda se po srpnu dále věnoval své prezidentské aktivitě, navštěvoval pracoviště na závodech, setkával se s představiteli různých oborů a veřejného života. Podporoval řadu projektů, které považoval za impuls pro rozvoj ekonomiky, jako třeba stavba metra, rozvoj družstevního bytového stavebnictví, aby se řešila bytová nouze, otevření cesty pro přidruženou výrobu zemědělských družstev. Věnoval pozornost a účinnou pomoc východnímu Slovensku, které svůj vzájemný vztah s prezidentem vyjádřilo v osmdesátých letech odhalením sochy L. Svobody ve Svídníku. Navštívil také Írán, Finsko, Japonsko a přijal návštěvy řady cizích hlav států.

V rozjitřené situaci byl na plenárním zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 odvolán z funkce 1. tajemník A. Dubček a místo něj byl zvolen Gustáv Husák. Ludvík Svoboda tuto změnu podporoval.

Na povel G. Husáka byl na začátku roku 1970 rozpuštěn prezidentův poradní sbor, který si ustanovil z předních odborníků. Normalizace systematicky pohřbívala jednu obrodnou vymoženost za druhou. Prověrkovým komisím nestačilo potrestat reformní elitu, dokázaly vyloučit a vyškrtnout ze strany 400 tisíc komunistů, politicky angažovaných a odborně vyspělých lidí. Podle některých byl L. Svoboda spoluzodpovědným za normalizaci. Další tvrdí, že prezident Svoboda nemohl proces normalizace ovlivnit, I když byl členem předsednictva ÚV KSČ.

 

Druhé volební období

Ludvík Svoboda byl znovu zvolen 22. března 1973 do funkce prezidenta. Již předtím ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 byl postižen infarktem plic a následně mě několik mozkových příhod. Nemohl už nadále vykonávat úřad prezidenta. Podle některých historiků Svoboda na své funkci lpěl a nechtěl odstoupit.

Podle vzpomínek jeho dcery Zoe ale nechtěl generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák nechtěl Svobodovu abdikaci schválit. Zdůrazňoval, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není za nového prezidenta připravena. Prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975.

Prezidentem byl poté zvolen sám Gustav Husák. Funkce hlavy státu byla opět spojena s nejvyšší funkcí v KSČ. „Do té doby bylo v ústavě zakotveno, že „nemůže-li prezident svůj úřad vykonávat, přísluší výkon prezidentských funkcí vládě“, která tím pověří ministerského předsedu a nikoliv generálního tajemníka strany. Došlo tak opět ke kumulaci obou nejvyšších funkcí – stranické a státní, v roce 1968 tolik kritizované.

Druhý prezidentský proslov

Zdroj: youtube.com

Poslední období života a státní pohřeb

Zbytek svého života prožil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze – Břevnově v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili již před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. Září 1979 po sérii mrtvic a mozkových příhod. Irena Svobodová zemřela o 10 měsíců později – 17. července 1980.

Svoboda měl státní a vojenský pohřeb, rakev byla vezena na dělové lafetě z Pražského hradu na konec Letenské pláně, kde byla přeložena do pohřebního vozu za zvuku vojenské písně 1. armádního sboru v SSSR “Směr Praha” a odvezena do krematoria. Na rozdíl od pohřbů předcházejících prezidentů, nebyla účast veřejnosti organizována, přesto L. Svobodu doprovázely tisíce občanů, kteří se přišli rozloučit. Po kremaci byla urna uložena v Národním památníku na Vítkově. V roce 1993 byla přenesena do rodinné hrobky Svobodových na hřbitově v Kroměříži.

Pohřeb L. Svobody

Zdroj: youtube.com

Dílo

Mezi některá díla Ludvíka Svobody patří:

Budujeme novou armádu., Cestami života I., Czechoslovakia 1968, Spřízněni volbou, Odkaz Dukly (1954) a mnoho dalších.

 

Vyznamenání

3x Hrdina Československé republiky Zlatá hvězda hrdiny ČSSR, Řád Vítězného února Řád Vítězného února, udělen 1973, Řád Klementa Gottwalda Řád Klementa Gottwalda – za budování socialistické vlasti, udělen 1959 a 1970, Řád Bílého lva za vítězství Řád Bílého lva za vítězství, Hvězda I. třídy, udělen 1946, Pamětní medaile čs. obce dobrovolecké z let 1918–19 (odznak), Pamětní medaile 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, Pamětní medaile dělostřelectva čs. vojska na Rusi, Štefánikův pamětní odznak, Kříž Svatého Jiřího Kříž Svatého Jiřího IV. stupeň za statečnost, Legion of Merit Řád Legie cti – velitelský stupeň (Legion of Merit degree of Commander)(1945), a mnoho dalších.

 

 




Facebook komentáře

O komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na

Oblíbené články