Nankingský  masakr, nebo také znásilnění Nankingu, byl válečný zločin, který spáchala Japonská císařská armáda během druhé čínsko-japonské války. Událost probíhala po dobu asi sedmi týdnů po 13. prosinci 1937 , kdy byl dobyt Nanking, který byl od roku 1928 hlavním městem Čínské republiky.

 

zdroj: youtube.com

Ve městě probíhaly hromadné popravy zajatých čínských vojáků, masakrování civilistů, mučení a znásilňování desetitisíců osob. Rozšířené bylo rabování a žhářství. Během prvních týdnů dokázala armáda zničit ohněm třetinu celého města a tři čtvrtiny všech obchodů. Přesný počet obětí není znám, ale Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ odhadl jejich počet na 260 000 civilistů, ovšem jiné odhady jsou až na 430 000 civilistů. Počet znásilněných se odhaduje na 20 až 80 tisíc.

Hromadné popravy v Nankingu
Hromadné popravy v Nankingu

zdroj: youtube.com

Příčina

Válka vypukla po incidentu na mostě Marca Pola v roce 1937. Proti císařské armádě sice stála početnější armáda Kuomintangu, byla ale špatně vyzbrojená a organizovaná. Japonci brzy dobyli Peking, Šanghaj padla až v listopadu 1937 po tříměsíčních těžkých bojích. Japonci pak začali ohrožoval hlavní město Číny. Vrchní velitel japonských sil u Nankingu byl princ Asaka Jasuhiko, strýc císaře Hirohita. Čínský generál posílil obranu města a evakuoval vládní úřady. V polovině listopadu 50 tisíc vojáků posílilo obranu města. Davy civilistů opouštěly město a 8. prosince jej opustil i generál Čankajšek s manželkou.

Generál Iwane Macui
Generál Iwane Macui

zdroj: youtube.com

Průběh

Jak japonská armáda postupovala, ničila a plenila okolní města a vesnice, mezi kterými bylo i město Su-čou přezdívané čínské Benátky. Nanking byl definitivně obklíčen 7. prosince. I přes velkou početní převahu čínských jednotek, japonská armáda ho dobila pouze za 4 dny. Číňané měli nedostatek dopravních prostředků, spojovací techniky, morálky a navíc se jednotky z různých zemí mezi sebou nedomluvily. 11. prosince generál Čankajšek rozhodl, že se generál Tchang musí přeplavit na druhý břeh řeky Jang-c’-ťiang do města Pchu-kchou a odtut řídit evakuaci čínských jednotek z Nankingu, evakuace začala 12. prosince.

Postup Japonské armády
Postup Japonské armády

zdroj: youtube.com

Čínská obrana byl pod velkým tlakem, hrozilo prolomení bran do města, evakuace ale vnesla do jejich řad chaos. Útěk se dal provést jedině ze severního přístavu přes řeku. Komunikace k přístavu byly ucpány a ztráty na životech přibývaly následkem přetížení lodí, které se potápěly. Japonci 13. prosince prolomili hradby a město Nanking plně ovládli. Jednotky, které ve městě zůstaly, se rozpadli a vojáci se snažili sehnat civilní oblečení. Číňané se pod příslibem slušného chování vzdali. Generál Iwane Macui, který byl vojenský velitel v centrální Číně, vydal rozkaz k pokojnému ústupu do města a nedrancování. Nahrazení Macuiho princem Asakou znamenalo zásadní přehodnocení rozkazu.

 

Válečné zločiny

Mnoho měst a vesnic Japonci srovnali se zemí už po cestě do Nankingu. Mnoho čínských vojáků bylo zajato a popraveno dřív, než císařská armáda do města vůbec vkročila. Důvod popravy čínských vojáků byla jejich početní převaha nad Japonci, kteří je nechtěli živit, život zajatce podle jejich kodexu cti navíc neměl žádnou cenu. Až poté začaly popravy civilistů. Před i po pádu města Japonci zatýkali muže, kteří by mohli být čínští vojáci. Zajatci pak byli rozděleni do menších skupin a poté zastřeleni, setnutí nebo pohřbeni za živa. Hodně mladých mužů bylo zabito na březích řeky a jejich těla byla odnesena proudem pryč. To také znesnadnilo pozdější odhady počtu obětí. Podle odhadu japonského majora Óty Hisaa bylo do řeky hozeno asi 150 tisíc těl. Popravovali se i nemocní a ranění lide v Nankingských nemocnicích.

Poprava v Nankingu
Poprava v Nankingu

zdroj: youtube.com

Až Japonci povraždili všechny zajatce, vnikli do města a začali zabíjet civilisty, kteří ve městě nebo při rabování potkali. Používali přitom bodáky a meče, jindy oběti upálili zaživa, použili pro výcvik útoku na bodáky nebo usmrceny psy. Japonští vojáci také pořádali soutěže ve stínání hlav, o kterých se psalo v japonských periodikách. Vraždy zpravidla provázelo mučení, mrzačení a znásilňování.
Podle Brownmillerové bylo znásilňování svým množstvím druhé nejhorší v historii, hned po znásilňování bengálských žen pákistánskými vojáky za Indopákistánské války v roce 1971. Iris Changová přirovnání situaci k občanské válce v Jugoslávii. Znásilněných žen bylo podle odhadů mezi 20 až 80 tisíci. Cílem byly ženy všech věkových kategorií, včetně malých dětí, i všech povolání, nevyjímaje i buddhistické mnišky. Znásilnění často probíhala brutálním způsobem za účasti rodiny, poté byly znásilněné ženy i jejich příbuzní zabiti. Ženy byly také odvlékány do zajetí a do armádních nevěstinců.

Ženy odvlečené do nevěstinců
Ženy odvlečené do nevěstinců

zdroj: youtube.com

Nankingská bezpečnostní zóna

V Nankingu žilo před jeho pádem mnoho cizinců, po pádu zde zbylo jen 22 a několik žurnalistů, kteří odešli pár dní po pádu města, aby podali zprávy o masakrech. V polovině listopadu se Japonci blížili k Nankingu, znepokojení cizinci vytvořili Mezinárodní výbor pro nankingskou bezpečnost, stavěli bezpečnostní zónu, která by chránila uprchlíky. Předsedou výboru a šéfem bezpečnostní zóny byl John Rabe, německý obchodník a vedoucí nankingské pobočky NSDAP. Dalšími členy výboru byly Christian Kroger, zástupce YMCA George Ashmore Fitch, dále lékař Robert O. Wilson, lékař Richard Brady, unitářský misionář James McCallum, děkanka ginglinské univerzity Wilhelmina Vautrinové, profesor sociologie na ginlingské univezritě Lewis S. C. Smythe a presbytariánský misionář W. Plumer Mills. Členové výboru také vedli záznamy o masakru, které přispěly k získání mezinárodní publicity, a po válce také svědčili před mezinárodním tribunálem.

Pohřbívání za živa
Pohřbívání za živa

zdroj: youtube.com

Inspiraci ke vzniku zóny dal francouzský kněz Jacquinot de Bessage, který zřídil neutrální pásmo pro 450 tisíc uprchlíků v bitvě o Šanghaj. Zóna byla velká 2,5 čtvereční míle a ležela západně od centra města. Zahrnovala nankingskou univerzitu, nemocnici Nankingské univerzity, Ginlingskou univerzitní školu pro ženy, americký diplomatický úřad a řadu čínských vládních budov. Po pádu města se zde schovaly statisíce lidí. Japonci ale neakceptovali vznik zóny a později se ji pokusili několikrát zrušit. Po pádu města byli v zóně zdrženlivější, ale i tak zde pátrali po mladých mužích, kterých tisíce popravili, nebo ženách, které odvlekli do nevěstinců. Cizinci uprchlíky chránily a jen jejich přítomnost nebo osobní intervence mnohdy zabránila nejhoršímu. Mezi další problémy v zóně patřilo přelidnění, nedostatek potravin, léků a neuvěřitelné hygienické podmínky.
I před obtížné podmínky zóna svůj účel splnila. Po pádu města se do zóny stáhlo přes 300 tisíc uprchlíků, tedy skoro polovina města. V zóně většina z nich zdárně přečkalo trvání masakru. Changová uvedla: „Jestliže na vrcholu masakru uprchla do bezpečnostní zóny polovina nankingského obyvatelstva, pak druhá polovina – téměř všichni, kterým se nepodařilo do zóny dostat – zahynula v rukou Japonců“.

Oběti masakru
Oběti masakru

zdroj: youtube.com

Počet obětí

Před válkou měl Nanking asi jeden milión obyvatel. V době pádu už téměř polovina obyvatel město opustila, ale bylo v něm stále mnoho uprchlíků a vojáků. Ve městě tou dobou mohl být 600 až 700 tisíc osob. Přesný počet obětí není znám, například Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ odhadl jejich počet na 260 tisíc civilistů, jiné odhady hovoří až o 430 tisíc. Někteří japonští autoři naopak udávají 3000, což jednoznačně vyvracejí dobové prameny. Japonská vláda až dodnes tvrdí, že tyto čísla jsou přehnaná. Někteří politikové dokonce tvrdili, že celý masakr je výmysl.

Památník obětem
Památník obětem

zdroj: youtube.com

Mezinárodní ohlas

Nankingský masakr se dostal do povědomí mezinárodní veřejnosti nedlouho po jeho vypuknutí. Již předtím reportéři psali o postupu japonské armády, jeho bombardování armádním letectvem a vytvoření bezpečnostní zóny. V prvních o něm referoval i japonská tisk, a to včetně fotografií. Japonci byli velmi hrdí na dobití města a až po rozhořčené reakci světové veřejnosti začali masakr tajit, likvidovali důkazy a zahájili neúspěšnou propagandistickou kampaň. Jako první o masakru informovali tři američtí novináři, Frank Tillman Durdin z The New York Times, Archibald Steele z The Chicago Daily News a C. Yates McDaniel z tiskové agentury Assoiated Press. Všichni strávili v Nankingu několik dní po jeho pádu a poté odjeli do USA.  Japonci poté město pro novináře uzavřeli a dlouhodobě bránili návratu zahraničním diplomatům. Členům Mezinárodního výboru pro nankingskou bezpečnost se i přesto podařilo předat novinám rozsáhlou dokumentaci a i několik filmových pásků se záběry masakrů.

Poválečné vyrovnání

Po skončení války Spojenci zorganizovali tribunály pro souzení japonských válečných zločinů, Hlavní tribunál byl Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ v Tokiu, který je znám jako Tokijský proces. Proces byl zahájen 3. května 1946 a trval celkem dva a půl roku. Tribunál soudil 28 japonských vysokých vojenských a politických činitelů, kteří byli označeni jako kategorie A. Tribunál rozhodl, že nankingský masakr nebyl nahodilý, ale plánovaný, také o něm politici v Tokiu věděli. Jako hlavní viník byl označen generál Iwane Macui, který byl velitel japonské armády v centrální Číně, byl odsouzený k trestu smrti.
V Nankingu byly uspořádány procesy se zločinci kategorií B a C. Procesy probíhaly od srpna 1946 až do února 1947. Svědčilo v nich více než tisíc lidí. Nejznámější souzenou osobou byl generálporučík Hisao Tani, který velel japonská 6. divizi. Hisao byl uznán vinným z porušení haagské konvence o pravidlech pozemní války a o zacházení s válečnými zajatci v době války a byl odsouzen k trestu smrti, 26. dubna byl Hisao popraven zastřelením. Dalšími souzenými byly podporučíci Takeši Noda a Tošiaki Mukai, kteří soutěžili ve stínání zajatců, každý zabil více než 100 lidí. Na základě rozhodnutí soudu byly zastřeleni popravčí četou.

Japonští vojáci
Japonští vojáci

zdroj: youtube.com

Další viníci masakru soudu unikli. Generál Kesagó Nakadžima zemřel 28. října 1945, asi na uremii a cirhózu jater. Generál Heisuke Janagawa zemřel v roce 1945 na infarkt. Císař Hirohito získal před procesem od americké vlády imunitu a nemohl být ani předvolán jako svědek. Možná míra jeho zavinění tak nemohla být posouzena. Stejně tak byl chráněn jeho strýc, princ Asaka Jasuhiko, hlavní velitel vojsk v Nankingu, za jehož velení byl vydán rozkaz zabíjet všechny zajatce. Stejně tak nebyli souzeni řadoví vojáci císařské armády.

Poválečný obraz masakru

Desetiletí po masakru Japonsko začalo oficiálně popírat většinu z historie Nankingu. Přispěla k tomu studená válka, kdy se Japonci v očích USA stali důležitými spojenci proti komunismu v asijském prostoru. Spojené státy přecházely mlčením nepotrestání některých válečných zločinců a neměly zájem ani na publicitě. Ve 40. letech nahradila vládu Kuomintangu Komunistická Čínská lidová republika, ta držela zemi v mezinárodní izolaci a poté měla zájem o dobré zvtahy s Japonskem.
Po výkladu událostí a označení jejich viníků vyvolává v Japonsku tvrdé střety mezi tábory, které můžeme rozlišit na liberály, kteří požadovali aby se Japonsko omluvilo za své válečné zločiny a na konzervativce-nacionalisty, kteří zastávali revizionistická stanoviska. Například Sintaró Išihara v jednom rozhovoru sdělil: : „Lidé říkají, že tam [v Nankingu] Japonci prováděli holocaust, ale není to pravda. Vymysleli si to Číňané. Pošpinilo to obraz Japonska, je to však lež.“ Na druhé straně Širó Azuma, první japonský veterán, který se otevřeně přiznal ke svým zločinům v Nankingu a veřejně se omluvil, stal se tak cílem výhrůžek a zastrašování.
Spory se vedly i o způsob, jakým o druhé světové válka píší japonské učebnice dějepisu. Již od roku 1965 se například se státem soudil japonský historik Saburó Ienaga, cenzura totiž upravovala nebo přímo odstraňovala z jím napsaných učebnic informace o japonských válečných zločinech. Soud se protáhl na více než 30 let.

Muzeum

V Nankingu byl  v roce 1985 otevřen památník věnovaný obětem masakru. Při vstupu do památníků je zobrazeno číslo 300 tisíc, které označuje předpokládaný počet obětí. Památník stojí na místě jednoho z mnoha hromadných hrobů.




Facebook komentáře

O komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na

Oblíbené články