Prase divoké tvoří v poslední době opravdový problém. Jeho přemnožení, kdy se vyskytuje nejen ve volné přírodě ale i v přímo na sídlištích, způsobuje škody na zeleni ale i majetcích. V tomto článku je možné dozvědět se o tomto sudokopytníkovi více.

Co se dozvíte?

  1. Jak prase divoké vypadá a jak se mu říká v myslivecké hantýrce.
  2. Jak žije a kde se vyskytuje.
  3. Jak se rozmnožuje a proč je bachyně s mláďaty tak nebezpečná.
  4. Co dělat při setkání s prasetem.
  5. Přehledné shrnutí.

 

Myslivecká mluva

Prase divoká má mnoho méně či více oficiálních jmen a přezdívek nejen v myslivecké hantýrce. Lidově se mu říká kupříkladu divočák, kudrnáč, nebo štětináč. Z myslivecké mluvy pochází obecné označení „černá zvěř“. Samci se říká kňour, samici bachyně. Mláďata jsou selata nebo markazíny. Mezi podrobnější pojmenování patří výrazy jako lončák, což je samčí mládě staré dva roky. Pokud je samec ve třetím roce, označuje se jako kňourek nebo sekáč. Mládě samice ve druhém roce je oproti tomu bachyňka. To ale není jediný případ, kdy se používají odborné myslivecké názvy. Další samostatnou kapitolou je anatomická stavba těla prasete divokého a její pojmenování.

Velikost, váhá – jak vypadá?

Prase divoké může dorůstat výšky v kohoutku až 1 metr a délky 180 cm. Váha se obvykle pohybuje mezi 100 a 250 kg, ale mohou se objevit i výrazně větší a těžší jedinci. Od prasete domácího se liší jednak výraznou tmavou srstí, větší výškou, a i poněkud odlišnou stavbou – prase divoké má zadní část těla výrazně pokleslou, zadek je jakoby „sražen“. Rypák je dlouhý a protáhlý. Každého asi na první dojem zaujmou především nebezpečně vypadající špičáky, trčící prasatům divokým z tlamy. U kňourů se spodní špičáky nazývají páráky a horní klektáky. Špičáky bachyně se nazývají háky. Kňouři používají tyto ostré zuby (zbraně) při vzájemných soubojích o samice, kdy jimi po sobě sekají a snaží se toho druhého co nejvíce poranit. Uši (boltce) bývají vzpřímené a oči menší než u prasat domácích. Ocásek bývá typicky stočený a zakončený štětkou. V případě strachu se ocásek vztyčí. Srst na hřbetu kňourů tvoří hřeben – jedná se o tvrdé a dlouhé chlupy, tzv. štětiny. Při podráždění se hřeben kňourům naježí. Zvláště starší kusy mívají kůži na bocích ztloustlou a pokrytou srstí zpevněnou vrstvou zaschlého bahna a pryskyřice. Jedná se o tzv. pancíř, který prasata chrání.

zdroj: youtube.com

Výskyt prasete divokého

Jedná se o velmi rozšířený druh. Vyskytuje se v Evropě, Asii , Africe ale i třeba i Japonsku. Na našem území se dříve vyskytovalo velmi hojně, v 18. století byly ovšem prakticky vyhubeno. Dnes ale jeho populace strmě vzrůstají a je přemnožené. Žije ve vlhkých listnatých nebo smíšených lesích či se vyskytuje v blízkostí polí (oblíbenou lokalitou jsou kupříkladu pole s kukuřicí). V poslední době se ale rozšířilo i do lidských sídlišť. Žije na okrajích měst a v noci vychází a hledá potravu (většinou odpadky). Prase divoké doopravdy hledá potravu a je aktivní hlavně v noci. Ve dne jsou stáda zalezlá v houštinách, kde spí a odpočívají. Divočáci se shlukují ve stádech. To se skládá především ze samic a mláďat. Samci opouští stádo ve věku 18 měsíců a shlukují se do menších skupin. Když započne říje, samci se stávají samotářskými a nadále žijí sami. Stádo samic vede jedna (nebo jich může být i více) hlavní bachyně.

zdroj: youtube.com

Rozmnožování divočáků

Říje divokých prasat (chrutí) začíná v říjnu a pokračuje až do ledna. Jako první se páří staré bachyně. Mladé bachyně jdou do chrutí většinou až v druhém roce, ale v případě dobrého roku se mohou pářit i samice narozené v témže roce. Kanci si v období říje vyhledávají stáda samic a vzájemně o ně svádějí souboje. Přitom si svůj rajon značkují pachem. Také v tomto období vůbec nejedí a mohou ztratit až 15% hmotnosti.

Na jaře se gravidní bachyně oddělí od stáda a vybuduje pelech vystlaný suchou trávou. Do něho vrhne 3 – 10 mláďat. Ty bývají často pruhovaná. Protože jsou mláďata velmi citlivá na chlad, leží v prvních dnech blízko u sebe v pelechu a navzájem se zahřívají. Bachyně je při odchodu zakrývá. Tím je jednak schová před okolím a jednak izoluje od chladu. Mláďata vycházejí ven jen v případě teplého počasí. Kojení probíhá asi 2 měsíce.

zdroj: youtube.com

Potrava

Prasata jsou všežravci a prakticky jsou schopní sníst naprosto cokoliv. Většinou se ale živí kořínky, hlízami, bukvicemi a žaludy, tedy rostlinnou stravou. K jejímu vyhledávání jim mimo jiné slouží dokonalý čich. Často ryjí v zemi. Tím způsobují rozsáhlé škody na polích (taktéž i zválením porostů) ale i v lesích, i když na druhou stranu jejich činnost přispívá k provzdušňování půdy. Vítaným zpestřením jídelníčku jsou i larvy hmyzu, slimáci nebo malí hlodavci. Žerou i mláďata pernaté zvěře.

Parazité

Mezi časté nemoci prasat patří rozšířený mor prasečí. Nebezpečný je taktéž červ svalovec stočený, který může v případě konzumace špatně tepelně upraveného masa napadnout i člověka. Proti mouchám a komárům si prasata vyvinula specifickou obranu. Válejí se v bahně a tím si na kůži vytváří jakousi krustu, která je před bodavým hmyzem chrání. Zároveň se tak zbavují parazitů. Ztvrdlé bahno otírají o kmeny stromů a s ním odírají i blechy a další. Bahno si ze zad otírají i navzájem. Obecně se jedná o velmi pospolitá zvířata – často i spí poskládaná přes sebe.

Lov, napadení prasetem

Prase divoké je velmi nebezpečné zvíře. Ve volné přírodě si na něj troufne medvěd, vlk, rys nebo divocí psi. Právě úbytek jejich přirozených predátorů je také jedním z faktorů již dříve zmíněného silného přemnožení. Často se objevují i zprávy o napadení člověka prasetem. To se stává téměř výlučně ve dvou obdobích. Kňouři bývají agresivní v období říje. Bachyně jsou zase extrémně nebezpečné, pokud mají mláďata. Na jaře je dobré se jejich místům vyhnout – zejména jste-li zvyklí chodit na procházku se psem. Právě pes, štěkající na schovaná mláďata může matku vyprovokovat k útoku. Bachyně navíc nezřídka útočí ve skupině. A rozzuřená stokilová masa s ostrými špičáky může být nebezpečná nejen pro psa, ale i pro jeho majitele. Obecně by se nemělo v tomto období chodit do hustých nízkých podrostů a polí (zejména kukuřice). V případě setkání se s bachyní a selaty je nejlepší rychlý a klidný odchod. Rozhodně se nedá kalkulovat s tím, že by člověk bachyni utekl. V případě útoku je téměř jedinou možností dostat do výšky – vylézt na strom. Případně se nabízí i „nouzová“ varianta – pokusit se ji vystrašit, a pak utéct. Doporučuje vzít si do ruky klacek – štít a pokusit se udělat se větší (roztáhnout bundu). Jasně dát najevo svou nebezpečnost, aby se prase zaleklo a pak klidně ale rychle odejít. Prase divoké se nedá snadno zabít, je nesmírně odolné a houževnaté. Obvykle se střílí kulovnicí ve větší skupině myslivců, kdy se prasata nejdříve nahání a pak až střílí. Nikdy není radno stavět se praseti do cesty – obtížně uhýbá z vytyčené cesty a jeho váha a zuby jsou opravdu velmi nebezpečné. Z tohoto důvodu by se také myslivec neměl nikdy přibližovat k padlé zvěři, dokud není zcela určitě mrtvá.

Shrnutí

V několika odstavcích výše jste se mohli dočíst něco více o praseti divokém. Není ale na škodu udělat přehledné shrnutí v deseti bodech.

  1. Prase žije ve stádu, které vede hlavní bachyně.
  2. Prasata jsou přes den schovaná v houští, vylézají hlavně v noci.
  3. Jsou všežravá a dělají velké škody na polích.
  4. V období říje svádí samci o samice boj, při kterém po sobě sekají nebezpečnými špičáky.
  5. Mláďata bývají schovaná v pelechu v houští. Matka je vždy někde poblíž a hlídá je, pokusit se k nim přiblížit tedy provokuje útok bachyně.
  6. Prasata dospívají již po jednom roce života.
  7. Při rozčilení se samcům ježí hřbet – tvrdé štětiny na zádech.
  8. Nemá smysl snažit se před prasetem utéct. Dobrý je klidný a rychlý odchod nebo pokusit se vylézt na strom.
  9. Prasata se loví kulovnicemi, je poměrně obtížné prorazit jejich ztvrdlou kůži.
  10. Jejich přemnožení je mimo jiné způsobeno úbytkem přirozených nepřátel.

Mrkněte na videa z lovu divočáků




Facebook komentáře

O komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na

Oblíbené články