PPŠ-41 Špagin samonabíjecí je samopalem bývalé sovětské armády, který byl považován za přelomovou zbraň v druhé světové válce a vyrábí se od roku 1940.

Jeho využití se však neomezilo pouze na Rusko, ale sloužil i v některých dalších armádách Varšavské smlouvy. V méně vyspělých zemích se pak využíval ještě donedávna nebo se dokonce stále používá.

Historie výroby Špagina

Významnější výroba samopalu Špagin PPŠ-41 započala v roce 1942, hlavním konstruktérem pak byl samozřejmě Rus G. S. Špagin, po němž byla zbraň pojmenována. Nebyl ani tak vynálezcem nové útočné pušky, spíše ji zdokonalil a odstranil některé nevýhody předchozích typů, jako PPD 1940. Navíc se přidala i vyšší přesnost a tento samopal nebyl tak drahý při výrobě. V Rusku se vyrobilo jen v období od roku 1942 do roku 1947 více než 5 milionů kusů, k tomu si můžeme přičíst také několik desítek tisíc kusů vyrobených v Íránu.

Konstrukční vlastnosti

Konstrukce samopalu PPŠ-41 Špagin byla stále podobná předchůdcům typu PPD, byla ale v mnoha směrech vylepšena. Pouzdro závěru se spojilo s hlavní a již bylo možno přepínat mezi režimy střelby s pomocí jazýčku u spouště. U většiny modelů těchto zbraní bylo použito hledí pro střelbu do vzdálenosti asi 200 metrů, ovšem výrobci uváděli zcela jiné hodnoty, které přesahovaly dokonce i 1000 metrů.
Samotná hlaveň je dlouhá 265 milimetrů, díky čemuž disponuje výbornou přesností, především pak při střelbě jednotlivými náboji. O skvělé přesnosti zde hovoříme do vzdálenosti až 150 metrů. Původně byla použita stavitelná mířidla, která výrobci o něco později vylepšili s tím, že bylo možné přepínat mezi vzdálenostmi 100 a 200 metrů. Spíše než pro střelce to ale byla významná změna pro výrobce, kteří takto omezili nejen výrobní náklady, ale také obtížnost produkce.
Hmotnost zásobníku tohoto ruského legendárního samopalu se pohybuje od cca 0,6 do 1,85 kilogramů, záleží na tom, zda se jedná o bubnové nebo schránkové provedení. Do zásobníku se pak vejde buďto 35 nebo 72 nábojů. Palba může probíhat poloautomaticky nebo plně automaticky.

Plusy samopalu Špagin PPŠ-41

I přes to, že samopaly PPŠ-41 Špagin byly vyráběny během druhé světové války, tedy ve spěchu, vykazovaly již tehdy velké kvality, například se jednalo o speciální chromovou úpravu vnitřního vrtání hlavně, která omezuje zatížení v důsledku vysokých hodnot tlaku a teplot vystřelovaných nábojů Tokarev. Díky vrstvě chromu se zamezilo propalování materiálu, ale také nepříjemné korozi při dlouhodobém používání ve vlhkém prostředí. V samopalu jsou instalované zápalky na bázi rtuti, které mají tu výhodu, že jsou velmi spolehlivé i za extrémně nízkých teplot.

Za další výhody těchto samopalů můžeme považovat:
 Velmi vysoká kadence
 Snadná údržba
 Jednoduché používání
 Dobrá ergonomie

Náboje do Špagina

U samopalu PPŠ-41 Špagin v samonabíjecí verzi se používají náboje ráže 7,62 Tokarev, které mají velkou průraznost a značný dostřel, hovoří se minimálně o 1000 metrech. Dopadová energie nábojů se rovná 750 Joulům, což je opravdu vysoká hodnota, značící až destruktivní účinky při pronikání materiálem. Jen pro ilustraci, náboje pro PPŠ-41 Špagin dokážou bez potíží prostřelit ocelový plášť s tloušťkou až 5 mm.

Zásobník Špagin

Nejprve byl tento Špagin opatřen bubnovým zásobníkem s kapacitou 72 nábojů, ten ale vykazoval určité nevýhody, zejména pak nízkou spolehlivost a nadměrnou váhu. Pokud jste chtěli dobít munici, museli jste napřed vyprázdnit celýzásobník. I z těchto důvodů byl následně zaveden nový, spolehlivější a také konstrukčně jednodušší schránkový zásobník s 35 náboji.
Ve sbírce milovníka významných historických zbraní druhé světové války by samonabíjecí Špagin s označením PPŠ-41 rozhodně neměl chybět. Za zmínku určitě stojí ten fakt, že samopal byl využíván také dalšími armádami, například se jednalo o německý Wehrmacht, čínskou armádu, vietnamskou armádu či dokonce armádu bývalého Československa.

Více se můžete dozvědět zde




Facebook komentáře

O komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na

Oblíbené články